GIRO DI BIRRA 2016 aneb Zpátky ke kořenům

6. „Prořezaná-Šumavská“ etapa expedice pátek 15. 7. 2016 (ujeto 154 km)

Pomalu se probíráme, Petrovi zvonil na etapy budík už od 7:30. Sprcha v koupelně na fotobuňku je úžasný životabudič. Nejprve si žádoucí regeneraci dopřál Jirka, pak Honza a Petr až nakonec. Z internetu se dozvídáme o děsivém útoku Tunisana, který podle nejnovějších informací připravil jedoucím náklaďákem o život 84 lidí a dalších 100 je zraněných (!) Nakonec byl policií zastřelen… co dodat, to jsou zprávy k probuzení!

Ale k příjemnějším věcem. Čeká nás Řezno a další zajímavé památky a pivovary. Petr si dnes na sebe bere černého Kocoura. Taška s čistým prádlem se ztenčuje a ta se špinavým bobtná stále víc. Giro je už za svou polovinou, což se pozná právě díky špinavému prádlu. Nejspíše si dáme snídani hned, i když má za námi nazpátek dojet Tomáš (Šárka nás mj. zdraví z Coloursů). Pánské osazenstvo tak opět posílí o staronového člena!

Chystáme se do centra na snídani s kafem a taky na nákup. Z centra Plzně nás vyvede Jirka a pak přebere kormidlo expedice se svým vozem Honza, Petr si na navigaci netroufá. Tomáš už je tady! Zaparkoval a s Jirkou se společně domluvili, že v neděli po Nepomuku s Tomášem sjede pro auto zpátky do Plzně a pak už si pojedeme každý po svém.

Loučíme se s Janou už u hostelu, jedeme totiž opačným směrem, ani kolem náměstí nebo autobusáku… hm… je to trochu divné, nechat Janu s kufry uprostřed Plzně, což ji taky samotnou překvapilo, ale etapa je našlápnutá a časově exponovaná, že se nemůžeme zdržovat… naštěstí hned za hostelem vidíme při vyjíždění uličkami vlak, takže by nemělo být nádraží daleko.

Jedeme rovnou po dálnici na Řezno a už teď máme časový skluz. Najednou ale z ničeho nic Andy volá Petrovi, že do Řezna nejedou! To ovšem zásadně mění situaci. Tlumočím to za jízdy Jirkovi a je nám jasné, že budeme muset někde zastavit a přeplánovat dnešní etapu. Andy s Honzou a Irčou zdůvodňují své rozhodnutí tím, že je to příliš daleko a byli by celý den v autě. Raději si udělají jiné památky. Domlouváme si, že zastavíme a domluvíme další průběh. Zatím se ale jeví toto Giro jako nejproškrtanější ze všech, přesto není o památky ani pivovary nouze a pravověrný duh je stále s námi. Podobné alternativy na druhou stranu udržují tempo i ideu Gira pestřejší, ne tolik svázanou, řekněme v pravdě „giráčtější‘“ a to není vůbec špatně. Ostatně jsme sami sobě vlastními pány a mapa nebyla nikdy přísně až úzkostlivě dodržována, vždy se počítá se škrty, ať už ve větší či menší míře.

„Letošní tričko bude o tom, kde všude jsme měli být.“

Rozhodujeme se pro Kladruby, které byly prozatím odsunuty na někdy příště. Následné památky vyplynou ze situace. Vyrážíme po dálnici na Kladruby, Jirka jede poměrně rychle a Tomášovu navigaci to irituje. Venku je dnes chladno a zataženo, Honza s Jirkou zariskovali a vzali si kraťasy, Petr zůstal věrný dlouhým kalhotám a pevné obuvi, rozhodně nelituje. Bunda je pro případ připravená v autě. Sjíždíme ke Kladrubskému klášteru, těšíme se. Tomášova navigace je zdá se spolehlivá.

Přijíždíme ke klášteru. První dojem není nijak přívětivý, fasády jsou oprýskané a celkově zanedbaný stav areálu svou omšelou atmosférou poněkud mystifikuje význam a hodnotu klášterního renesančně-barokního komplexu. Ale to teprve přijde, v náznacích od brány tušíme, že půjde o velkou podívanou. Andrea splašila lístek zdarma přes NPÚ – je neuvěřitelná! To zase jednou profitujeme, skvělé památkářko naše. Chystáme se na prohlídku, která trvá hodinu a půl, včetně prohlídky zámku, přidané k vlastnímu klášteru, navíc budou součástí i významné Braunovy alegorické sochy! Před kulturním programem se však nutně posilňujeme v přízemní restauraci (interiér s trofejemi, klenutým stropem), něco k snědku a kafíčku nás opět staví na nohy. Máme totiž do začátku prohlídky čas a tak jej využíváme tím nejvhodnějším způsobem:

  • Tomáš: palačinka s Nutelou a šlehačkou + espreso
  • Andy + Honza: kafe
  • Jirka: kapučíno
  • Petr: preso bez mléka
  • Irča: čaj
  • Andy: světlý Chodovar 12

Dávají se do hromady další body etapy: Rozhodujeme se pro Horšovský Týn (minipivovar) a Srbice (románský kostel), dále navštívíme Petrovice u Sušice (románský kostel).

Doufám, že na prohlídku s námi nepůjde hlučná omladina táborníků, stejně jako ukřičená německá práčata.

Prohlídka kláštera a zámku začíná v 11 hodin a vede nás mladý průvodce, nenápadný, ale zapálený a informacemi nabitý kluk. Fotit se může pouze v kostele. Adámek si na výklad lehnul. Dozvídáme se, že Benediktýnský klášter v Kladrubech byl založen roku 1115 knížetem Vladislavem I. a roku 1590 vyhořel. Působila zde zvučná jména jako Jan Blažej Santini-Aichel nebo Kilián Ignác Dientzenhofer. Mezi vystavenými obrazy v místnosti je jeden netradiční, zachycující výjev kojící Panny Marie, jistě se u něj zastaví i naše Andy. Polychromovaná pozdně gotická socha Panny Marie je mylně datována až do krásného slohu za Václava IV. Významnou část zámeckých sbírek tvoří hned 5 expozic, věnovaných Janu Nepomuckému. K vidění jsou sochy, obrazy i předměty denní potřeby s danou tématikou. V průběhu výkladu náš Honza kýchá a jedno miminko v místnosti se rozbrečelo:

Jirka: „Kluci, nelekejte tady děti!"

Procházíme křížovou ambitovou chodbou s renesančními dřevořezbami. Směřujeme k bohatě zdobenému kladrubskému kostelu, kde se Santini plodně realizoval. Jedná se o třetí největší kostelní stavbu (výška kostela je 39 m a délka 82 m), původně románskou baziliku, kterou následně Santini přestavěl ve stylu barokní gotiky (vytvořil kopuli, podílel se ne výzdobě a došlo rovněž ke zkrácení délky kostela). Žeberní klenby mají pouze ornamentální a ne nosnou funkci a doplněny jsou charakteristickým Santiniho symbolem hvězdy, stejně jako liliemi či fiálami.

Tomáš: „Santini byl kýčař, co dělal dekorativní fejky… to jsem nevěděl."

Svou zaslouženou pozornost poutá dynamicky řešený monumentální oltář dle Santiniho návrhu, opět v duchu barokní gotiky. Sochařská výzdoba oltáře je výsledkem Braunovy dílny. Bizarní až abstraktní forma oltáře má neuvěřitelný náboj. Karikované busty andělů jsou sladěny v jednotné formě s ostatními plastikami. Celý oltář ve své monumentalitě úžasně vyplňuje prostor. Dominantním prvkem jsou dochované chórové lavice, do nichž se v zimě dávaly horké cihly, neboť v bylo uvnitř kostela pouhých 8°C. Původní barokní varhany jsou plně funkční. Součástí interiéru jsou také dvě kropenky s vodou, umístěné proti oltáři a přesto, že nejsou přímo protilehlé, oltář se na hladině jedné z nich opticky zrcadlí.

Honza: „Takové pouťové triky."

Kouzelný moment nastává, když si Adámek sednul na zem a jezdí si svým bagrem po kryptě opata, který do Kladrub Santiniho přivedl.

Tomáš: „Chtělo by to trochu radosti ze života, vadí mi ty útrpné xichty svatých."

Z kostela směřujeme do druhé části expozice, k Braunovým sochám. V lapidáriu jsou pískovcové plastiky rozmístěny proti sobě obdobně, jako v Kuksu. Jedná se i zde o dvě řady ctností a neřestí, stojící proti sobě. Objednavatelem cyklu soch byl hrabě Špork. Adámek sochy patřičně komentuje svým odborným výkladem. Mezi mnohými Petrovu pozornost přitahují zejména sochy Filosofie a expresivně pojaté Závisti.

V závěru jsme nahlédli do refektáře a viděli jsme zajímavou ukázku sondy odkryvu původních úrovní podlah, které v během staletí doznaly jednotlivých navýšení. Archeologický odkryv podlah má tři různé vrstvy:

1.nejspodnější je konventní podlaha (klášter)

2.nazelenalý odkryv představuje podlahu pivovaru

3.nejmladší vrstva byla podlahou knihovny, která vznikla přebudováním původního pivovaru

Vycházíme ven, je pěkná zima, fouká nepříjemný vítr… exteriér kláštera je ale úžasný. Pociťujeme veliký respekt k Santiniho stavitelskému umění. Citlivá regotizace jej svým způsobem staví do pozice prvního postmodernisty.

Opouštíme Kladruby, které pro nás byly opravdovým zážitkem. Z Kladrub máme namířeno na Horšovský Týn po trase Zhoř, Velký Malahov, Pocinovice a Borovice. V Horšovském Týně se můžeme těšit na městečko s náměstím, zámek, městské hradby, kostel i minipivovar. Taková hezká skladba je pro nás přímo ideální Giro lokalitou. Krásný šumavský kraj je pro cestování velmi vděčným, což jsme už poznali na prvním Giru v r. 2011.

Jsme v Horšovském Týně a počasí se zlepšilo. Je čas na pivo! Zejména Tomáš, neřidič, má echt šmak. Procházíme si město, jsme u hřbitovního kostela s klášterní zahradou (bývalý klášter pochází z r. 1650), jenž je součástí raně barokního chrámu sv. Petra a Pavla (obsahuje odkryté venkovní sondy původní gotické výmalby). Z většiny renesanční domy na náměstí mají pěkné štíty a opravené fasády a Jirka s Tomášem fotí, jak jen můžou. Horšovský Týn je do značné míry zachovalé město, jde rozhodně o luxusní památkovou lokalitu. Renesanční zámek oplývá bohatou sgrafitovou výzdobou.

Na náměstí má být i pivovar, hledáme jej, ptáme se místního pána a ten nám sděluje, že tady pivovar není už dobrých 10 let (!). Kde udělali soudruzi chybu? Posádka Jirkova auta byla ochuzena o smírčí kříž. O jeho hledání se Andy s Honzou nezmínili a šli po něm na vlastní pěst. Nevíme, kam zmizeli a vědět nám nedali… škoda. Později se dovídáme, že to ani za moc nestálo, že zapadli v blátě a přístup ke kříži byl poměrně obtížný.

Tomáš: „No za smírčákem bych se klidně v bahně po krk brodil."

V otázce místního pivovaru už máme jasno. Je součástí hotelu Gurmán v horním rohu náměstí. Dokonce tady i vaří, výborně! Dáváme si následující pivní degustaci:

  • Petr: Zlatý Gurmán 11° (malá)
  • Petr: Gurmán 12° (natočený 1 l. do petky)
  • Andy: Jemný Gurmán 11° (malá)
  • ?: Pšeničný Gurmán 11° (malá)
  • Irča: Tmavý Gurmán 14° (malá) - dobrá, ale teplá
  • Tomáš: „No teplá čtrnáctka, to je strašný, to je potom všechno špatně."

Jídlo si objednáváme následující:

  • Jirka: espreso
  • Petr: smažený hermelín s brusinkami, bramborem a tatarkou
  • Andy: hovězí vývar
  • Tomáš: smažený hermelín s brusinkami, bramborem a tatarkou
  • Irča: smažený hermelín s brusinkami
  • Honza: grilovaná kuřecí prsíčka s rýží
  • Irča: hranolky s kečupem

Aďuch má toulavou a ubrečenou, leze mu pupek, jako nám všem. Zase chce trajdat po pivovaru. Prohlídka začíná v 15:05, což by mělo být akorát. Dáváme si ještě 2. pivní kolo:

  • Andy + Petr + Tomáš: Gurmán 12° (malý)

Moc milá a atraktivní servírka odnáší nádobí ze stolu. Je nám tady dobře, pěkný pivovarský interiér a pivo jak lusk. Platíme, ale jak je slečna pěkná, tak jí to nejde spočítat. To jsou ty brigádnice. Jinak jsme ale se vším spokojeni a na některé padá po dobrém jídle a pití menší únava. Dnes spíme v Sušickém kempu, má být zima, v noci pouhých 8°C a tak se musíme do stanu pořádně navléct. Čas prohlídky Horšovického zámku se blíží.

Adámek řádí ještě venku před prohlídkou:

Jirka: „Ale vypadá, že bude spát.“

Andy: „To je už jen poslední vzdor.“

Konečně vyrážíme do zámeckého areálu. Je zde dokonce umístěn smírčí kámen. Ihned rozeznáváme křížové klenby z původního raně gotického hradu z 13. století. V průběhu husitských válek zde byly hned tři pokusy o jeho dobytí, ale nakonec neúspěšné. V r. 1547 na hradě vypukl požár a 2/3 areálu vyhořely, to vedlo k následné přestavbě v renesanční sídlo.

Dostáváme se do hradního sklepení, kde je až 3 m silné zdivo, široce válená klenba a stálá teplota, vhodně využívaná pro zdejší sklad potravin. Ze sklepení stoupáme do renesanční lovecké haly, prostoru s trofejemi a kožešinami, navštěvujeme prostory ložnice s nápadně krátkou postelí (tehdy spali lidé v polosedě, aby ve spánku nezemřeli), bohatě vyřezávanou truhlicí a vedlejším pokojem komorníka. Procházíme také jídelnou, prostorem se sekretářem s cínovým nádobím i bohatě vypravenou tapisérií. Zajímavostí v obrazárně jsou vedle dvou obrazů z dílny Karla Škréty zejména zbytky tří renesančních fresek s motivy Poslední večeře, které byly na zámek dodatečně přeneseny transferem ze stěn hradu (z poloviny 14. století), který už nebylo možné zachránit.

Dostali jsme se do předkaplí s oltářním obrazem. Samotná gotická kaple z 13. století nám ovšem nečekaně učarovala. Navštívili jsme kouzelný, podmanivý prostor interiéru kaple, postavené cisterciácko-burgundskou hutí. Klenba s nádhernými svorníky uzavírá úžasný prostor. Máme zde zvláštní pocity, sedíme podél stěn a kocháme se hluboce meditační, až kontemplativní atmosférou. V kapli jsou také vertikální okna, jakési pseudovitráže s barevným sklem, kterým do kaple dopadá různé barevné světlo podle denní doby – modré (ráno), žluté do/odpoledne), červené (večer). Má se jednat o jedny z prvních vitráží v Čechách, ale nelze v tomto konkrétním případě hovořit o pravých vitrážích, jaké jsou známy z katedrální gotiky. Jedná se spíše o tlustá skla, neboť plocha okna nebyla dělena kovovými stěnami jako v klasické vitráži. Vnitřní prostor kaple v nás každopádně nechává silné dojmy.

Z Horšovského Týna jedeme do Horšova s gotickým kostelem a pak následně do Sušic. Máme najeto 1200 km. Elegantně tvarovaný Horšovský kostel je krásný a štíhlý, s vysokou věží, bohužel ale zamčený. Jirka potřebuje pořád něco nabíjet, ať už baterku do foťáku nebo svůj mobil. Je to kříž tahle závislost na technice. Z Horšova se posouváme níže na jih, směrem na Semašice Křenovy, Staňkov. Petr dojídá zbytek vysočiny a 5. šiška čeká na pořádný hlad… kdy asi přijde? Večer? Ráno? Jistě ale brzy…

Další bod na trase, kde zastavíme, jsou Srbice se hřbitovním románsko-gotickým kostelem sv. Víta. Jsme na místě a brána obvodové zdi kolem kostela nese příznačný nápis: „My jsme byli, co vy jste, vy budete, co my jsme.“ Jirka se u země všelijak kroutí, aby získal o nejlepší snímky. Srbický kostel sv. Víta má původní románské jádro, dochovaný románský portál s vlnovkovým detailem po obvodu. Jirka se nechal unést:

Jirka: „Jsem nějak přestal fotit lidi.“

Adámek si hraje se svíčkami a květináči přímo na náhrobní desce, raději jej po chvíli stahujeme z hrobu, je to sice milý pohled, ale nehodí se to.

Jirka: „Dneska bude kosisko.“

Tomáš: „Ty, ale já nemám flanelové pyžamo, do prdele.“

Ze Srbic vyrážíme na Chudenice, jedeme přes Koloveč, Chocomyšl a Lázeň. Honza na nás bliká světly a my naprosto netušíme proč. Ale proč ne. Zase projíždíme jiným krajem, krásnými alejemi stromů, po stranách cesty se střídají pole a lesy. Oproti Krušnohoří se ráz krajiny obměňuje čím dál více.

Dojeli jsme do Chudenic. Adámek se již poněkolikáté zvěčnil Petrovi do deníku, je to malý umělec! Jirka je ale rozený učitel, před Adámkem kopl do jeho bagru, aby jej naučil vážit si věcí, ale to neměl dělat. Adámek se začal smát, chytil se toho a kopal do bagru tak dlouho, dokud jsme mu to nezatrhli! Tady zase jednou platí staré rčení „Exempla trahunt“.

Andy: „To, co ti strejda ukázal, to je bak!“

Honza: „Jirko, ty jsi rozený učitel.“

Tomáš: „Doufám, že tu bude ňáký teplý pivo na zahřátí.“

Už se těšíme na pivo!

  • Petr + Andy: IPA 14° (malá 0,4 l.)
  • Tomáš + Irča: Howarek 12° (malá)
  • Jirka: Hopkirk IPA 14°
  • Honza: kofola (0,3 l.)

V Chudenicích navštěvujeme ještě Kostel sv. Jana, kde se dochoval kůr s varhany, fresky a výmalba presbytáře, gotický oltář nebo náhrobníky. Holky se potkaly s bývalým památkářem, který měl od kostela klíče a tak je i s komentářem provázel kostelem.

Adámkovi se venku ještě před odjezdem podařilo vhodit svůj bagr a následně i botu za mříže, ohrazující kříž. Svůj počin komentoval příznačným „Ba!“

Z Chudenic jedeme rovnou do Sušice (přes Chlumskou a Malechov), nemáme čas a tak Petrovice i Švihov s vodním hradem vynecháváme. Musíme holt zavřít oči. Pokračujeme přes Klatovy na Sušice. Přesto jsme ale nakonec zastavili u Lidlu v Klatovech, kde mj. Petr pípal při vstupu i nazpátek, pche!

Míříme si to směrem na Železnou Rudu a ještě musíme zastavit, chcanec nečekanec se přihlásil o slovo. Vjíždíme do Sušic, tady je taky Lidl, to se dalo čekat – Lidl je všude! Jsme sice ve městě, ale teď musíme najít ten správný kemp „Jitřenka“. Našli jsme je, resp. jej našli jako první Kožuszníci. Je to značně rozlehlý kemp, na první pohled poněkud old schoolový, uvidíme, jak to bude vypadat při placení a v chatkách.

Jednáme s majitelem kempu, svérázným individuem, ale zdá se pohodový a vcelku příjemný. Zaplatili jsme si na 1 noc 2 chatky po 3 osobách a parking pro 2 auta, což v přepočtu vychází na 177,- Kč/osoba. No ale chatky, ty tedy stojí za to. To je slušná sparťanština, tu se zastavil čas někdy v polovině 80. let! Jitřenka je kempem pro otrlé, kde mají choulociťky smůlu. Honza s Jirkou vážně uvažují o spaní v autě, takový „styl vagus“ občas odradí… Interiér chatek si prostě musíme nafotit, čistě z dokumentačních důvodů, je to jedno velké Wau! Jirka to musel okamžitě zapít a to rovnou z petky. Oblékáme si naše tradiční žlutá trička a chystáme se vyrazit do pivovaru.

Honza: „Kde je Adámek?

Andy: „V kočárku.“

Honza: „To jo, ale kde je kočárek?“

Cestou do centra se Andy vyznává:

Andy: „Dneska to bylo opravdové Giro! Piva, památky, krásné i zevnitř a zase piva.“

Pan Želv se v kočárku docela pronese:

Honza: „Čím ho krmíš, že je takový těžký?!“

Navečer se udělalo hezky, není zima a příjemně si to mašírujeme podél řeky Otavy a těšíme se na pivo! Má to tady atmosféru, Je to hezké město s krásnými zákoutími. Jirka si postesknul, že má hlad… snad se už brzy nadlábneme!

Konečně jsme dorazili do pivovaru Sušičák (U Švelchů) a okamžitě hledíme na místní nabídku a hned si objednáváme (rozpis piv za celý večer):

  • Honza (2x) + Irča (2x) + Tomáš (2x) + Andy: Summer Ale 10° (malý)
  • Petr + Jirka + Andy + Honza: Summer Ale 10° (velký)
  • Petr (3x) + Honza + Jirka (3x) + Andy: Světlá 12° (velká)
  • Irča + Honza: Světlá 12° (malá)
  • Pšeničný ležák 11°
  • Tomáš: Nuželiký ležák 12°
  • IPA – není
  • Polotmavý ležák – není

Usedáme ke stolu a po chvilce místní utrousí naším směrem, že máme štěstí, že tady bývá plno a zejména při pátku je tu narváno. Svými žlutými trikoty budíme nesporný zájem okolí. Jsou zde i bílé keramické podtácky, je to zas jednou příjemná změna. Andy nás všechny u stolu fotí.

Následují objednaná jídla:

  • Jirka: hovězí burger
  • Tomáš: hovězí burger
  • Honza: hovězí burger
  • Andy: Sivena (ryba) z Annína – vypadá luxusně
  • Petr: utopenec
  • Irča: utopenka

Pan Želv krásně spí i v hospodském ruchu, je tak vhodně cvičen a přirozené připravován na životní situace, jen ať si zvyká:

Andy: „Dítě je součástí života.“

Jirka: „Dítě je součástí hospody.“

Andy: „…a hospoda je život!“

Petr svědomitě sleduje okolí a komunikaci, zůstává neustále ve střehu, aby mohl zaznamenat vše významné z každé etapy…počty stran rukopisu narůstají den ode dne čím dál víc… Veselý stůl vedle nás je veselý až moc…těšíme se na vrchol expedice, zakončení putování za pivem na letošních XXIV. ročníku Nepomuckých pivních slavností.

Při plynulé konverzaci u piva přihází řeč i na téma věštění z ruky a čára života, načež nás Irča obohacuje moudrem po babičce: „Po celý život nám půjde teplé hovno z prdele.“ Irča dále doporučuje zhlédnutí filmu „Okrsek 13“, budiž vyslyšeno.

Petr probírá s Irčou nejrůznější témata, od sportu, běhu, filmů až po sběratelství. Jirka s Tomem zase řeší principy a docela se do diskuze oba položili. Řeší problematiku přípravy běžců na různých vrcholových úrovních, tréninkový režim a zátěž nebo otázku ideálního trenéra. Oba se přou v otázce, kdy a zda vůbec je sportovec „robotkem“ nebo ne, kdo je vlastně úspěšný a jaký je ten nejlepší recept a metoda na úspěch v běhu na profesionální úrovni.

Jirka: „Já jsem si jel celý život svojí cestou, to vidíte koneckonců všichni sami.“

Následuje téma hédonismus či připravenost vs. intuice, náladovost nebo rebelství. Jirka se s Tomem znají 10 let a teprve se podle nich poznávají.

Jirka: „Co kdybych přespal v chatce, aby si Tomáš zažil Giro?“

Petr sedí vedle Irči a v družném hovoru se Petr dozvídá novinu, že se jeho kolegyně Katka Vláčilová z Iuventasu (Irčina spolužačka z vysoké školy) zítra vdává! To jsou věci, neváháme a Píšeme jí pozdravnou SMS s přáním všeho nejlepšího do novomanželského života. Za moment přihází milá odpověď s díkem, že jsme budoucí nevěstu nečekaně potěšili, to je krásné…

Honza k Adámkovi v kočárku: „Pane Želve, já bych se chtěl zmenšit, vlézt si k nim, aby mě odvezli.“

Opouštíme Sušický pivovar U Švelchů a jdeme do kempu, do těch šílených chatek na dopitnou… záznam končí, tečka.

Pokračování...