GIRO DI BIRRA 2016 aneb Zpátky ke kořenům

Venku to pomalu ožívá, Giráci se probouzí… snídá se na terase chaty s posezením. Andy s Honzou vytáhli od Janči termix pro Adámka. Pan Želv je najednou slyšet ze stanu – ha náš nejmladší „chrápalín“ vystrčil hlavu ze stanu a kouká, bez hnutí brvy jen rozespale a řádně naštvaně pozoruje okolí. Kouzelná podívaná na Adámkův strnulý napučený výraz ještě ne probraného batolete, nás opravdu rozesmála. Probudil se nejspíše naším halasem po ránu, nebo ve spánku uslyšel termix a probral se a mamina nikde? Pan Želv potřebuje usednout na trůn – takový kakáč v přírodě, to se neodmítá.

Giráci-debužíráci jsou po dobré snídani, balíme stany a pomalu se chystáme na odjezd. V 9h máme být v klášteru Osek a holky budou muset mít nohy zahaleny pod kolena, což je podmínkou klášterního řádu.

Vyjíždíme ovšem už v 8:45, neboť včera večer Jirka v Černém orlu zapomněl svůj deštník. Vracíme se do pivovaru a doufáme, že tam bude otevřeno. Mají otevřeno a Petr skočil pro deštník. Po chvíli se vrací a úspěšně mává Jirkovým deštníkem nad hlavou. Máme ho a už můžeme v poklidu pokračovat ke klášteru.

Parkujeme u kláštera.

Vystoupili jsme a máme namířeno pro lístky na prohlídku. Vstupujeme do krásného klášterního areálu, dostáváme se k pokladně a zakupujeme si lístky. Dospělí to mají za 60,- Kč a studentská sleva sráží znatelně cenu (využita Honzou a Irčou).

Máme zaplaceno a Honza zmerčil kávomat – nelze odolat, naše závislost se zcela projevila, potřebujeme svou ranní dávku! Dopřáváme si všichni, Honza strhnul hotovou kafománii. Ale každá mince má dvě strany, na prohlídku s kafem nesmíme! Navíc se nesmí ani fotit a to je velká škoda, zejména pro nadšence v našich řadách.

Zjišťujeme, že je objekt kláštera v držení soukromého majitele a ten focení zakazuje, neplatí zde ani „pravomoci NPÚ“ a tak zde pravomoci Andělínova průkazu neplatí. Honza schytal za zdržení kritiku, ale od Petra má tedy + body! Tak pojďme už, zase trocha kultury od toho obžerství!

Barokní přestavba Cisterciáckého kláštera v Oseku stojí na původní trojlodní románské bazilice. Není nic nového, že byl klášterní prostor uzavřen veřejnosti. Objekt byl na barokní kostel přestavěn v 18. století. Monumentalita výzdoby dává tušit na celou plejádu zvučných jmen barokních umělců a výčet těch nejslavnějších nám dává za pravdu. Realizovali se zde Václav Vavřinec Reiner (oltář, příčná loď a postranní lodě), zrekonstruované chórové lavice pro zpěv a oslavu boží přítomnosti jsou bohatě zdobené luxusní intarzií, na níž se podíleli jak V. V. Reiner, tak i Octávius Broggio. Komplex dřevěných lavic je ceněným evropským unikátem, čemuž se není proč divit. Je zde celkem 7 oltářů (!), včetně dominanty kostela v podobě původních varhan z 18. století. Ty jsou však neúplné, obsahují ale i tak přes 5000 píšťal, fungujících na principu elektrických obvodů, což dokázal ocenit zejména Honza, který naši průvodkyni ve výkladu částečně doplnil a celou věc zjednodušeně vysvětlil i pro naši laickou veřejnost.

Poutavý a informačně bohatý výklad naší průvodkyně jsme kvitovali, ale nemohli jsme si nevšimnout její tendenci vyžadovat si úplnou pozornost poněkud nervózní, až lehce afektovanou formou. V konečném důsledku působila průvodkyně napříč celou prohlídkou jaksi nepřirozeně a v křeči, což nám dokazovala na několika místech svého výkladu zejména v souvislosti až s přílišným důrazem na paralelu cisterciácké řehole a současné manažerské politiky vedení firmy. Její analogie k holdingu (Unipetrol) byla sice velice zajímavým postřehem, ale forma, jakou pro tento příměr průvodkyně volila, ji poněkud diskvalifikovala. Mnozí jsme pociťovali, že si tato paní pravděpodobně výkladem kompenzovala svůj neúspěšný profesní osud a zklamání. Šárku jsme pohoršili svými šovinisticko-sexistickými myšlenkami, neboť měli chlapi na průvodkyni vcelku uznatelnou psychoanalýzu a z rozboru její osoby jsme vydedukovali možné pozadí jejího kariérního neúspěchu.

V areálu kláštera objevujeme pivovar! A my se to včera navečer okolo potulovali a hledali jej! Májí otevřeno až od 13 hodin, ukecat se nedají a nemají ani petky. Aďuch potřebuje přebalit, ale až na trávě před klášterem, což byla prozíravá (spíše prosíravá) volba, neboť to stálo za to:

Aktuálně plánujeme trasu dnešní etapy a utřepáváme body na trase, zejména ve světle našich časových možností. Vypouštíme Bílinu, tu necháme na příště. Hasištejn ovšem realizovat budeme, zde se nám nabízí v oblasti Krušných hor zřícenina hradu. Určitě si zajedeme do Jáchymova.

Vyrážíme z Oseku směrem na Hasištejn. Po trase pojedeme na Lom a Litvínov, zkratkou přes Chemopetrol na Jirkov. Následně pojedeme přes Chomutov směrem na Karlovy Vary a za Mákovem odbočkou na Ostrov dojedeme k Hasištejnu.

Janča opět usnula na zadním sedadle Jirkova Mondíka. Taky způsob, jak si zkrátit cestu… Na horizontu jsme právě minuli napravo stojící „soreláckou ikonu Koldum“, ale Corbusierovský princip a funkcionalistická hmota vystupující ze zalesněného prostoru v tomto případě naplněn je.

Projíždíme chemickým areálem Litvínov-chemopetrol a proti nám si to po kolejích šine tramvaj, vhodně spojující obě průmyslové oblasti. Vjíždíme do chemické technopoli Chemopetrolu s rozsáhlým komplexem rafinérií. Na podobnou zástavbu jsme my Ostraváci ale zvyklí. Na benzínce bere Honza benál a Jirka ještě pár kilometrů počká. Na benzínce v Záluží u Litvínova máme ujeto 700 km. Honza nabral dražší naftu za 30,- Kč/l. Před 11. hodinou vyjíždíme z benzínky na Chomutov.

V Černovicích jsou dva smírčí kříže, po trase na Hasištejn! Měsíční krajina po těžbě uhlí působí jako skutečně depresivní memento minulých let… Jsme v Černovicích a hledáme kříže. Honzovo auto jde do vedení a za jízdy hledíme z okna ve, kdo první z nás uvidí kříž? Zatím jsme nic neobjevili, projeli jsme celou obcí a to jsme měli poměrně dobrý popis od Andy. Vracíme se nazpátek, snad bude mít Honzovo auto větší štěstí.

Petr jde zjistit více na místní Obecní úřad o obou smírčích křížích, snad se dozvíme více. Paní na úřadu, se kterou Petr jednal, byla velmi příjemná a vstřícná, ochotně v naší věci spolupracuje. Zejména po té, co si prohlédla a ofotila informace o obou křížích přímo z knihy od Andrei. Druhý z křížů na úřadu ani neznali (!), obě strany se navzájem obohatili a tak by to mělo být. První z křížů má být popsán německými nápisy, je ovšem aktuálně uložen v místním muzeu, takže se k němu bohužel nedostaneme.

Nasedáme do aut a jedeme do Málkova hledat další smírčák. Zdejší kraj je na smírčí kříže poměrně bohatý, asi tady v minulosti místní i přespolní docela dost zlobili. Obloha se zatáhla, šedé mraky nevěstí nic dobrého, ale stále ještě máme sluníčko v zádech. Při hledání smírčáku chvíli bloudíme, ale to není v takovém případě nic nečekaného, hledání má svůj proces a vývoj a kdo vydrží, ten vyhraje. Nevzdáváme se, míjíme vísku Málkov-Zelená a na zpáteční cestě z obce nacházíme kříž přímo u cesty směrem k lesu! Tento smírčí kříž je velký a popsaný.

 Máme nafoceno a jedem přímo na Hasištejn. Petr opět zakousl jednu ze dvou menších šišek vysočiny. Jirka ještě z okna auta fotí boží muka a sochu sv. Floriana. Zatáhlo se a začíná poprchávat. Přijíždíme do obce Místo a ocitáme se přímo pod hradem. Na neplaceném parkovišti opouštíme své vozy a vyrážíme na prohlídku.

Vystoupali jsme na hrad, kde se počasí citelně zhoršilo, foukalo, pršelo a celkově se ohladilo. Přesto si nenecháme procházku hradním areálem nijak kazit, užíváme si slézáním nejrůznějších říms a průlezů, výhledu z hradeb i dvou vysokých věží, které jsou veřejnosti přístupné.

Spokojení se vracíme na parkoviště a další naší zastávkou bude Klínovec, kde si hodláme dopřát polévku a pivo. Pojedeme na Celnou, kde trasu stočíme na Výsluní, Lysou horu a Měděnec. Z Místa vyjíždíme přes Vysoké Jedle do Celné. Krušnohorský kraj je nádherný, jízda pohraničím je stejně nejkrásnější, kopcovitá oblast, zalesněné plochy, žádná nudná nížina, to nám přesně sedí (tento kraj Jana probrázdila na kole). V Celné odbočujeme na Kýšovice a Výsluní, ale v serpentinách před Kýšovicemi nás brzdí práce na silnici, panáček se stopkou nás zastavuje, těžký tahač před námi se plouží jako šnek… To je vážně pech! Míříme na Vejprty a dále na Boží Dar a Měděnec. U vodní nádrže Přísečnice odbočujeme na Boží Dar. Před Měděncem se v dáli tyčí tamní kaple. Petr s Jirkou potřebují doplnit energii a těší se na kafe, to si dopřejí ale až na Klínovci. Na Klínovec se ale nedá přímo jet, omezuje nás uzávěrka silnice. Po chvíli jsme ale stejně do Klínovce dojeli. Je zde stará chata, vysílač a „hradní věž“, jakási rozhledna, naprosto šíleně zakomponovaná do tohoto prostoru.

Restaurace na Klínovci nefunguje a tak musíme sejít níže, kde nás obslouží. Na rozhlednu kašleme, stejně není dobrý výhled kvůli počasí a navíc mu brání i přistavěná chata. Vstup na věž je navíc 25,- Kč na osobu a tak kolenovrtsky odmítáme. Právě jsme na nejvyšším bodě expedice: 1244 m n. m., dodává Andy.

Po Klínovci bude následovat cesta do Jáchymova, pojede se přes Boží Dar, kde je ovšem také smírčí kříž, pod Jáchymovým vrchem, kde se budeme chtít podívat. Po rozvážená časových možností ale nakonec škrtáme Boží Dar a jedeme „tímpidam“ rovnou na Jáchymov. V autě ještě rozebíráme prohlídku v Oseku. Průvodkyně nám řekla spoustu technických a historických faktů a informací, ale připadalo nám to jako jakási "agitace či nábor do řádu", přesto nám chyběly důležité souvislosti.

V autě Petra přemáhá občasná únava, poklimbává, ale v nutné bdělosti jej udržuje potřeba hlídat trasu v mapě. Jana spí častěji, natažená na zadních sedadlech, pravověrné tempo expedice si vybírá svou daň. Na Klínovci doléhá krize i na Šárku. V těch žlutých tričkách vypadáme všichni jako nějaké sluníčkové děti - Giro sluníčkáři! Směřujeme do Jáchymova. Dozvídáme se, že Jirkova Eliška je vysmátá, neboť nešla trhat osmičky a operace je odložena o rok. Tak už zase nestíháme, byli jsme v předstihu a opět se zdrželi jídlem a pitím na Klínovci - žvanec nade vše… Projíždíme Božím Darem - spícím, vybydleným "westernovým" městečkem. Jáchymov už bude na dohled, po té se pojede na Ostrov a Karlovy Vary.

Stavíme v Jáchymově u dolu Svornost (ten byl dolem do r. 1964), pak se stal objektem současného lázeňského komplexu. Jednalo se ve své době o poslední funkční důl na Jáchymovsku. V 50. letech důl neblaze proslul těžkými pracemi vězňů v tvrdých pracovních podmínkách, ručně se zde těžilo až do roku 1953 a od poloviny 50. let už s pomocí primitivních nástrojů. Tyto práce si vyžádaly mnohá zranění a úmrtí, včetně trvalých zdravotních následků, také díky radioaktivnímu záření. Dalším bodem je Hornický skanzen Jáchymov, kde bychom rádi absolvovali prohlídku. Ta je pro 10 lidí a až od 16 hodin a tak využíváme času a půjdeme na prohlídku hradu.

Čekáme na prohlídku Jáchymovského muzea, sraz před dolem máme v 15:45 a nutná je pevná obuv, spolu s teplejším oblečením (mikiny a bundy), neboť bude oněch 100 metrů pod zemí stálá teplota 6°C! Lístky jsme si ale zakoupili rovnou předem. Ještě ale máme čas a tak si dopřejeme trochu starší kultury. Opět se dost zatáhlo a snad nebude pršet.

Jdeme ke zřícenině hradu, ta je zachovaná jen částečně - dochovala se věž a spodní areál. Jsme u Šlikovy věže Jáchymov a fotíme romanticky upravenou věž "Šlikovka". Naproti přes cestu je zachovalá hradní věž Freudenštejn.

Po obhlídce areálu hradu se vracíme k muzeu. Áďa se druží s místním dorostem, kluci jej berou mezi sebe na prolízačku a klouzačku. Je čas, jdeme do muzea. Jirka má s sebou deštník, kdo ví, třeba jej v dole bude potřebovat… nakonec si to rozmyslel a odnesl si deštník do auta. Dostali jsme i červené ochranné helmy. Prohlídka Štoly č. 1 byla opravdu velice zajímavá. Průvodkyně zasvěceně vyprávěla o způsobu ražby a obecných životních podmínkách vězňů - muklů, kteří byli na práci nasazeni. Dozvěděli jsme se informace o úmrtnosti, nemocech a trvalých následcích, které vězně potkaly.

Prošli jsme dlouhou štolou na barevné kovy, raženou v 50. letech (vyražená byla za pouhý měsíc!), viděli jsme zával a různé typy vozíků na uhlí nebo vzpěry. V nedalekém uranovém dole Svornost jsme ale nebyli. Po necelé hodině se dostáváme na povrch. Při prohlídce jsme byli 100m pod zemí (!). Uvnitř bylo skutečně chladno (6°C a 97% vlhkost) a tak jsme s teplým oblečením opravdu neprohloupili. Měli jsme možnost vidět také dochované autentické předměty, které v dole od 50. let zůstaly (helmy, kahany, ostnaté dráty nebo háky).

Po prohlídce jsme si prošli Jáchymovské náměstí i s velikým kostelem sv. Jáchyma. Celé město je kouzelné svým nezaměnitelným rázem, okolními lesy, srázy či renesančními domy při náměstí. Od štoly jsme jeli ke gotickému kostelu s renesančním portálem. Jeho obrovská hmota nás překvapila, protestantský (luteránský) kostel je skutečnou dominantou náměstí. Jedná se o trojlodní stavbu, postavenou v letech 1534 - 1540 (r. 1624 byl vysvěcen jako katolický). Má částečně barevné vitráže v oknech. Kostel je otevřen a má kazetový strop, gotický oltář a zajímavé pruhované klenby z konce 19. a počátku 20. století. Byl ve své době renesančně přestavěn. Na první pohled zajímavá vnitřní výmalba z let 1992-1994 dodává kostelu poněkud "orientální ráz" á la Alhambra. Inspirací ovšem nebyla orientální architektura, ale používané vzory byly čerpány ze sienské gotiky.

Navštěvujeme také informační centrum ("Íčko"), sídlící v renesanční budově. Zajímavostí je rovněž skutečnost, že v jednom z domů na náměstí po určitou dobu žil také slavný spisovatel Karel May, který v tomto kraji napsal román Vánoce (Petr má tuto knihu i s Burianovými ilustracemi doma ve sbírce).

Vyjíždíme z Jáchymova a jedeme na Nivy do pivovaru Starý Hrad. Projíždíme Hroznětínem, kde se opět protínáme s první giráckou expedicí v r. 2011. Před 5 lety jsme zde navštívili židovský hřbitov. Naše expedice se čím dál častěji protíná s předchozími ročníky, jež na sebe navazují, a do budoucích let nepochybujeme, že se tak bude dít stále častěji. Projíždíme Děpoltovicemi a Starý Hrad se blíží. Dáme si rychle jedno na stojáka a fičáto na Karlovy Vary. Jsme tady, je tu dokonce i možnost rybolovu (!).

Smlouvá se pánská jízda a protiakce holek paralelně s ní. Jirka si dal jedinečné staroslovanské pečivo z ječmene… a „girokobylky“ jej o něj brzy obraly! Pečivo bylo ještě teplé a moc nám chutnalo, to už je 2. pekařská pochutina za celé Giro! Letošní expedici s takovou brzy překřtíme na „Giro di chleba“.

Ze Starého Hradu jedeme na Karlovy Vary, počítáme s tím, že kemp bude asi docela drahý. Dnes tedy přespíme v kempu, zítra v ubytovně. Počasí je zatím prima a déšť nám nehrozí i přes předpověď, která se zdá neúprosná. Hledáme kemp, Jirka jede „po čuchu“. Honza to ale údajně našel, tak jej máme následovat. Jsme na místě. Tohle je ale údajně jen autokempink a nekompromisní pán nás vypoklonkoval… Jirka vletěl do auta navztekaný do běla! Dědek jeden, chtěl se hádat a diskutovat! Jirka jej odbyl, ale pořádně se tedy namíchnul. To nám ovšem velice zkřížilo plány. Panáček ale evidentně neměl zájem dále někoho ubytovávat, dokonce odmítnul i těsně po nás přijíždějící autokar! Už se asi viděl na pivu a pohrdnul hned dvěma kšefty za sebou. Ubytování ve Varech tak velmi rychle padlo a jsme nuceni hledat novou alternativu. Promýšlíme, co dál a jak jsou vůbec v naší situaci vhodné možnosti. Voláme do sokolovské ubytovny… stojíme s auty u cesty a koumáme. Najednou jdou kolem dva pánové (patrně místní bezdomovci). Oslovili nás, a když jsme se jim svěřili s naším problémem, dali nám tip na ubytování v nedalekém penzionu Sluníčko.

Má stát 2 minutky autem za Lidlem, poblíž autobusové zastávky. Děkujeme za radu a jedeme hledat Sluníčko. Penzion jsme našli, zvoníme, ale máme smůlu, pro 8 osob ubytování bohužel nemají. No nic, není už čas nic moc vymýšlet, tak jedeme do Sokolova na ubytovnu. Zkusíme štěstí mimo Karlovy Vary a uvidíme, s jakou pořídíme. Udělali jsme ale všechno pro to, abychom si ubytování zajistili. Honza jede jako první. Začíná pršet.

Blížíme se k Sokolovské ubytovně, která by nám byla ideální možností, v dešti stavět stany nechceme a basta. Otevřeno je ovšem jídlo a pití v některé ze zdejších hospod, které jsou zatím otevřené. Nakonec se ubytováváme v Sokolově v relaci 270,- Kč/osoba. Jsme spokojeni, stejně si vybírat nemůžeme. Sociální zařízení není součástí pokojů, ale zvlášť na chodbě, což nám nevadí, stejně budeme ubytovaní prakticky vedle sprch a záchodů a to je velká výhoda. Ubytovali jsme se a teď by měl nastat ten kýžený moment večeře a dobrého piva po dnešní náročné etapě… leč osud tomu chtěl jinak.

Od této chvíle se udály věci nečekané, ba přímo absurdní. Kdo nezažil, neuvěří… proto jen ve střípcích a hlavních rysech musíme nastínit průběh večera v Sokolově. Utrpení členů Gira byl patrně vyšším trestem za obžerství a pivní hody, jichž jsme se oddávali předchozí dny. Teď mělo nastat asketické odříkání, nemilosrdné strádání a bezútěšný pocit palčivé žízně po dobrém pivu.

Sokolov, to je mrtvé město a sterilní lokalita, kde dávají lišky dobrou noc už v 17 hodin! A Permon? Lépe ve zkratce naznačit, nežli se rovnou… rozčílit. Permon se zde nečepuje, protože ho tu nikdo nepije! To je prostě neuvěřitelné! Zdejší pivařská obec šidí se a odbývá Géčkem a úroveň se snaží držet faktem, že sází na osvědčenou Plzeň! Potupa, jakou jsme nečekali. Místním pravá podstata pivní kultury zcela a naprosto uniká, sokolovským ujel pivní vlak, nebo sem ani nedorazil… pokud ale přeci do několika vyvolených podniků dojel, pak brzy vykolejil.

Jediným plusem je dnešní ubytování… Celý večer pršelo a tak mužská většina promokla při smutné a frustrující cestě za pivem, aby nakonec i přes solidní teplou večeři zklamaně a odevzdaně skončila u Plzně… Veškeré naděje a vidiny lepších chvil dnešního večera byly utopeny v diletantském sokolovském pohostinství. Útrpná zpáteční cesta pěšky Petra, Jirky a Honzy propršeným večerem do vzdálené ubytovny byla jednou z posledních kapek kalichu hořkosti, který museli společně všichni tři vypít až do dna. Tou poslední byly již zavřené podniky přímo v areálu ubytovny, kde k našemu udivení čepují i 15° pivo!

Holky šly už raději spát, načež tři králové na pokoji č. 119 po suchu (u Petrovy kofoly) dožírali vysočinu a sýry, aby jídlem zahnali chuť a žízeň… Život je hořký, bohužel…

Název dnešní etapy tak křtíme na „Krušnou a tichou“: krušná z výše uvedených důvodů a tichá, neboť nikdo z kluků nechrápal, protože neměl z čeho.

Pokračování...