GIRO DI BIRRA 2016 aneb Zpátky ke kořenům

3. „Útrpná-Nejezchlebná-Sazská“ etapa expedice úterý 12. 7. 2016 (ujeto 167 km)

Je 7:30 ráno, Petr se probouzí ve svém vagónovém lože, spacím kupé pivovaru Kocour. Venku je velice příjemně, žádné vedro a po komárech ani památky, spalo se vážně dobře, až nad očekávání… otevřené okénko od večera do rána bylo šťastnou volbou.

Ale ne všichni spali podle plánu tam, kde měli. Takový Jirka se v noci při cestě ze zastávky usmyslel, že bude spát v autě a do vagónu, že ho nikdo nedostane, a tak se i stalo. Petr měl tím pádem o klidnou a nerušenou noc postaráno, bez cizího chrápání se spí hnedle lépe, navíc se mohl spokojeně vyspat na spodní, původně zadané, palandě (jinak by spal dole Jirka a Petr by šel nahoru).

Holky už nespí, už to vedle štěbetá. Dozvídáme se, že měl Honza v noci „nehodu“, při slézání postele spadnul jako hruška na zem a údajně šlo o pořádnou ránu… Já tedy nic neslyšel, postaral se o to „Pan Sumeček“. Jirka se Petra ptá, proč nespal v ne zrovna levně zaplaceném kupé a probudil se v autě:

Petr: „To se zase jednou projevilo tvoje Surmovství.“

Jirka nabíjí mobil v pivovaru, svou poopičí existenci rozvrháváme venku na terase (stejné místo jako večer) a čekáme na snídani, která je v ceně našeho ubytování. Na parkovišti jde k autu Tomáš a má na sobě žlutý expediční trikot (!):

Jirka: „Tome, to je na večer – sváteční!“

Tomáš: „Takže zákaz?“

Jirku i Tomáše bolí hlava, včera dostali zabrat, ale kdo ne, Kocouří opice, to je bolest jako prase a člověk ráno trpí jako pes. Petr je ovšem naštěstí těchto zvířecích muk ušetřen. Jirka stále kombinuje možnosti, kdo by mohl z rána řídit…

Na stůl nám slečna, která má pořádné fofry, přináší bohatou snídani – obložené talíře se sýry, salámy a zeleninou, s pečivem, kávou, čajem nebo džusem na výběr.

Servírka: „dáte si kafe nebo čaj?“

Tomáš: „Dám si tady ten džus nebo co to je…“

Jirka: „Dostals otázku, jestli kafe nebo čas.“

Tomáš: „To je taková nafintěná slepice.“

Jirka: „Kdo, ta servírka???“

Tomáš: „Ne, ten páv, co tu pořád obchází.“

Irča se zřekla svého obloženého talíře, podobné „nastudeno“ z rána nejí a tak svou snídani dala v plén, aby si každý nabral, co komu libo. Sama Irča si vystačí s bábovkou a nutellou/marmeládou. Venku je snídaně opravdu příjemná, jen ji částečně ruší ruch z nedalekého staveniště, čímž je ovšem náš malý Adámek doslova fascinován, hlad nehlad, máma, nemáma, hrne si to k plotu a zírá na bagristy, ani se nehne…

Petr užil svou čtvrtinu Kinedrilu a šel si zakoupit kýžená Kocouří trička! Vrací se a v ruce třímá dva nové kousky za 520,- Kč – pánské černé a oranžové s Kocouřím vychytaným logem. Je spokojen, ale pro dnešek by už měl být hodný a příliš neutrácet. Ale jelikož to letos s počtem triček na každou etapu Petr příliš nedomyslel, je dobře, že si zakoupil ještě dvě nová na závěr expedice. Pro dnešní den ale černé starší Giro triko (2012) brát nebude, mělo by být asi ještě vedro, tak sáhnul po loňském modrém „wellnessákovi“. Jirka fouká do alkohol-testru a nadýchal 0, 040°/ₒₒ a Tomáš má o něco menší hodnotu 0,030°/ₒₒ. Andy si taky zkouší fouknout a nevěříme vlastním očím, její výsledek je 0,00°/ₒₒ!

Jirka: „Ty jo, jak to děláš?“

Andy: „Kojím!“

Je stále pod mrakem a zatím horko není, naproti vedrům 30-35°C, která jsme včera zakoušeli, se to nedá srovnat. Snad už bude dnes při putování za pivem příznivější počasí. Dnešní etapu končíme v Oseku, oblasti s „hnědočechy“, kde budeme spát v kempu ve stanech… Ale do té doby ještě navštívíme německou Pirnu, bude to jistě zážitek!

Je po 9. hodině, Petr vrátil klíče od svého kupé a pomalu se zvedáme – daleké toulky za pivem a památkami jsou opět před námi.

První zastávka bude v německém Königsteinu a Pirně, následně stavíme ve Wessensteinu (zámek) a třetí zastávku uděláme podle plánu v Ottendorfu, kde navštívíme románský kostel a prohlédneme si fresky z doby kolem r. 1500. Janě ještě volá Milan a Jana se mu chlubí, že se včera koupala na Mácháči:

Jana: „Jirka nám dovolil jednu hodinu ve vodě.“

Vyjíždíme z Varnsdorfu. První vůz vede Honza, druhý v pořadí jede Jirka, následován Tomášem. Vše by tomu na první pohled napovídalo, ale osádky vozů se poněkud prohodily v důsledku zbytkového alkoholu ze včerejšího večera. V Jirkově autě jede Petr a Tomáš, dámská jízda je vedena Šárkou a pouze Honza řídí svého Avensise.

Jirkův vůz je spokojen, chlopi sobě jsou příjemná změna, stejně to dozajista vnímá i dívčí posádka v druhém autě. Tomáš by chtěl nabrat naftu ještě před vjezdem do Německa (má dojezd už jen okolo 100 km a to už musí naftu skutečně doplnit). Jedeme a luftujeme přírodní klimou, větřík pofukuje a počasí je na cesty ideální. Dnes večer už by se mělo oproti předchozím dnům ochladit, tak se možná v kempu do spacáků i přivlečeme.

Z Varnsdorfu směřujeme na Jiřetín a dále do Rybniště a chřibské, směrem na Hřensko. V mezidobí si ve druhém autě si nezávisle na nás holky všimly, že nám do Německa nafta nevyjde a tak nám měla tuto informaci Irča zavolat – stáhla okénko a zavolala na nás z auta:

„Tome, máme málo benzííínu, musíme nabrat!“

V Jiřetíně pod Jedlovou nabíráme naftu a pokračujeme dál. Pouštíme Kryla – naše expediční všealbum – to je prostě královská pánská jízda.

Míjíme Horní Podluží a vjíždíme do Rybniště, projíždíme Chřibskou, Rynartice, Jetřichovice a Vysokou Lípu, směr Hřensko. Cestou potkáváme skutečně krásné chalupy, lidové roubenky zasluhují náš obdiv. Brzdí nás autobus a to je něco pro Jirku. Pomohla nám autobusová zastávka a už můžeme zase nabrat naše expediční tempo.

Lesní krajinou se blížíme do Vysoké Lípy. Odsud se jede na Mezní Louku. Kraj je to malebný a pro oko vděčný, lesními serpentinami, protkanými holými úseky se v kopcovitém terénu cestuje moc příjemně. Napravo od nás se za Mezní Loukou tyčí Pravčická brána. Hřensko-Mezní Louka skýtá krásný kemp s plodným vyžitím, tady by se Adámkovi jistě líbilo. Krásné soutěsky Lounského kraje, údolí zakrojené ve skalách Hřenska nenechává nikoho na pochybách o turisticky vděčné lokalitě, což ostatně vidíme i podle nepřeberného množství aut i kempů v okolí.

Z Hřenska nabereme směr Bad Schandau a následným cílem je Königstein. Protínáme jednu z předcházejících expedic Gira (2014) a už jsme v Německu. Dnešní etapa by tak mohla být „Česko-Německá“. Autem zavoněl salám – Petr začíná jíst.

Přijíždíme do lázeňského městečka Bad Schandau. Brzy přejedeme řeku Labe (Elbe) a vypravíme se do Königsteinu. Petr snědl celý salám… musí na zpáteční cestě doplnit zásoby.

Vítá nás Königstein, středověký hrad, přestavěný na barokní pevnost, sloužící jako středověké vězení. Jde o dominantu, jednu z největších pevností v Evropě, která nám nabízí mimořádný výhled do kraje ze skály (náhorní plošiny).

Jsme na místě, jedeme k pevnosti a hledáme parkoviště. Platíme 4,50 Euro za auto (na 3,5 hodiny). Do pevnosti je vstup rovných 10 Euro, na horu však musíme pěšky i s kočárkem. Je krásně, dost teplo, ale zvládáme to, jsme ještě plni sil. Jde se déle do kopce, Honza tlačí kočárek a Adámek se spokojeně veze.

U pokladny platíme kartou i hotově a jdeme k výtahu, který nás dopraví až nahoru. Zde se nám nabízí luxusní výhled na rozsáhlý kraj pod námi. Jirka fotí zmenšený model celého komplexu:

Jirka: „Počkej, Irčo, nelez mi tam!“

Teď můžeme říct, že jsme Königstein dobyli! Uvnitř jsou dokonce bastiony. Areál nám nabízí starou zbrojnici (Altes Zeughaus), expozici s děly, výzbrojí a dobovou výstrojí.

Adámek chce zůstat ve zbrojnici, líbí se mu tam, je tu i chládek. Pře se s jedním z rodičů – už 2x odhodil klobouček! Takhle ne, Pane Želv!:

Andy: „Aďuch dostane! Ale až za hranicemi u nás, budem dělat čárky.“

Příjemně se zatáhlo a my si obcházíme po celém obvodu propracovaný systém gigantické pevnosti dokola. Užasle shlížíme z cimbuří dolů, ten výhled se opravdu nenaskytne každý den. Je to vpravdě nedobytná pevnost. Svým položením, rozsahem a hmotou působí impozantně nejen zdola, ale možná o to více zevnitř, při procházení vnitřních prostorů, stupňů a zákoutí teras, která nabízí. Pod námi se klikatí klidný tok Labe, na kterou je z ochozu jedinečný pohled.

Někteří šli ještě na výstavu, Petr píše deník a odpočívá ve stínku s Aďuchem, usazeném v kočáru, nedaleko Jiřského hradu (Georgsburg).

Adámka zaujala zajímavá obrazová projekce na podlaze, kdo si hraje, nezlobí. Petr a Jana dluží Jirkovi 2x 1,50 Euro a tak musíme rozměnit, aby měl Jirka hotovost na parkování a vstupy.

Scházíme k parkovišti a můžeme opět vyrazit na další toulky. Z Königsteinu jedeme směrem na Pirnu. Honza jede jako první v čele Giro kolony. Jirka si musí nutně nabít baterku do foťáku, což je jeho prokletí a cejch v průběhu každého Gira, zápasí totiž s nabíjením baterií jak do foťáku, tak do mobilu. Jirka si hlídá rychlost, neboť so dobře vzpomíná na svou někdejší pokutu v Německu.

Nejdříve máme ale po cestě pivovar, který je však mimo samotnou Pirnu. Jsme na místě a parkujeme. Vítá nás „Brauhaus Pirna“, Adámek si jde suverénně pro kočárek. Sedáme si na zahrádku a objednáváme piva:

  • Honza + Andy + Petr: Pirnaer Stadtbier (velký)
  • Irča: Pirnaer Stadtbier (malý)
  • Jirka: Radler (malý)
  • Tomáš: Radler (velký)

Dáváme si taky jídlo:

  • Jirka + Jana + Tomáš + Andy: polévka soljanka
  • Irča: hovězí vývar
  • Honza: rajská polévka

Obecně se jako nejlepší pivo tváří Griesser Stadtbier – které si jako skutečně výborné pochvalujeme. Polévky obecně taky chutnaly, byly husté a taky studené á la gaspaco či lečo. Při odjezdu budou řidiči schválně foukat a uvidíme, kolik jim v krvi zůstalo. Dojedli jsme a dopili, budeme platit. Vrchní je sympatický Čech, samá legrácka. Jirka s Honzou odvařili alkohol-tester! Oni ho snad opili! Tomáš nadýchal z Radlera 0,74°/ₒₒ! Kluci dýchají a tester už to nezvládá…

Petr zjistil nedostatek při placení, nezapočetli mu pivo a tak se upomíná číšníkovi. Zároveň potřebuje proměnit 20 Euro pro Jirku. Bylo to příjemné posezení, číšník byl příjemně společenský a tady by bylo hloupé odejít bez placení. Číšník je překvapen a v legraci utrousí cosi ve smyslu, že jsem asi jediný Čech, který se upomenul k dodatečnému placení… Je to dobrý pocit a s díky se loučíme a jedeme dál.

Honza: „Jirko, chceš jet první?“

Jirka: „No nejedu.“

Jirka: „No nejedu, mám víc, než ty!“

Honza: „No jedeš.“

Nikdo nechce jet jako první a tak si dávají obě auta přednost, komická situace - mávají na sebe, blikají i potrubují. Honza ale vyměkl a vzal to tedy na sebe.

Jedeme do centra Pirny. Přejeli jsme řeku Labe a parkujeme. Chceme to ukolenovrtit, ale nedaří se. Vzápětí však Jirka zmerčil v jedné z bočních uliček parkování na hodinu zdarma! To je tedy skvělý postřeh a jedeme si odstavit autiska. Máme stejně jen jednu hodinu času, abychom náš bohatý program stihli a tak se nebudeme déle zdržovat.

Rozkládá se kočár, Adámek ukecal Honzu, aby se teda vezl i tentokrát, je to malý vydřiduch! Vítá nás centrum Pirny s bohatou historickou zástavbou domů, upravených fasád apod. Prohlížíme si Stadtplan a objevujeme nejvhodnější trasu a objekty na mapě. Vyrážíme, není čas ztrácet čas, ať to všechno stihneme.

Obdivujeme renesanční portály, historické fasády, zajímavé interiéry místní knihovny s pavlačovým dvorem a žebrově zaklenutým mázhausem (s malovanými renesančními dveřmi, trámovými stropy nebo pozůstatkem středověkého nápisu). Uvnitř u vstupu do zdejší knihovny jsou vyznačeny úrovně hladiny Labe, která se vylila při povodních z břehu a její kulminaci v letech 1875 a 2013 (vyšší hladina). Adámek je na schodech, voláme ho, aby tam nechodil, ten ale pouze nahodil potutelný úsměv a vyšlápnul si to do schodiště.

Jsme v dvojlodním gotickém klášterním kostele Dominikánů s renesančním atriem a okny, obsahuje sondy gotické pozdně výmalby, oltář se dvěma postranními křídly s figurami svatých. Odkryté malby představují výjev Posledního soudu.

Náměstí s původní kašnou a radnice německé Pirny se nesou v duchu typické saské renesance, což je nám po chuti a činí tak z této etapy velmi příjemný kunsthistorický zážitek. Odevšad na nás dýchá renesance - portály s přesekávanými pruty, okenní ostění a zase další fasády, to vše a čistě opravené, citlivost a elegance saské renesance se před námi ukazuje v celé své kráse… Protestantský kostel s elegantním portálem má v interiéru hustou síťovou klenbu a ochoz. Irča ale neodolala, obětovala 1 Euro a získala tak vstup dovnitř i s možností focení, čehož svědomitě využívá a pořizuje snímky i kvůli ostatním, kteří na ni lačně hledí zpoza zaskleného prostoru před hlavní lodí… my jen škrábali prstíčkem.

Jirka je zase pryč, kde ho budeme nahánět?

Honza: "My přijdeme a všichni budeme mít vyskládané kufry z aut!"

Z Pirny chceme jet do Tisé na jeden vyhlášený chleba, o kterém Jirka četl povídání v Ostravských novinách. Vracíme se z centra Pirny k autům a zase dobíháme, hodinové parkování jsme stihli za pět dvanáct.

Vyrážíme na Tisou, kde nás má čekat ozvláštnění a kulinářské zpestření etapy v podobě místní pekařské speciality. Jirka je chlebem poměrně nadšen, my jsme ale zvědavi taky. Z Tisé už to namíříme na kemp v Oseku.

Z Pirny máme bohaté zážitky, ale na celé město nezbylo bohužel dost času. Toto by bylo ideální realizovat zvlášť s řádnou pozorností a časovým prostorem, neboť se v tomto případě jedná o lokalitu na celý den. Proto taky vynecháváme plánované památky na německé straně.

Právě se pohybujeme po nejsevernější výspě Krušných Hor. Jedeme na Nový Dvůr a Rájec, hledáme pekárnu v Tisé. Místní chléb, který bychom rádi okusili, má být ryze zdejším produktem, kulatým/placatým pečivem, jehož receptura pochází až z ciziny. Ptáme se místní slečny na cestu, ta se vyzná, a navedla nás k cíli docela podrobně.

Vyjeli jsme na Nový Dvůr, ale to byla špatná cesta, vracíme se do Tisé a pekařství ještě po optání se jednoho z místních nakonec nacházíme. Začíná poprchávat.

Zvoníme u vrátek, vychází paní a mi jí sdělujeme cíl naší návštěvy. Jirka vysvětluje milé paní, že přijeli pro jejich chleba až z Ostravy… uctivě škemrá o kousek chleba - musíme se smát, jak mu to krásně jde. Paní je ale laskavá a má pro nás pochopení. Přesto máme docela smůlu, neboť téhož dne byl všechen chleba rychle rozprodán na farmářských trzích. Jirka se nevzdává:

"Aspoň kouseeeek"

"Víte, my jedeme náhodou kolem…“

Paní se umluvit nechala a kousek (zřejmě od snídaně) skutečně zabalený ve dvou druzích přináší. Vítězoslavně děkujeme!:

Petr: "Děkujeme, tak my jedeme zase do Ostravy."

Nasedáme do aut a vyrážíme do Oseku. Dnes můžeme hovořit o vpravdě zážitkové turistice pro všechny, žádoucímu oživení a narušení pivně-památkového stereotypu.

Jana: "Tak alespoň víme, co máme dělat, když dojdou prachy a budeme mít hlad."

Na zpáteční cestě jedeme kolem Hotelu Kamelot - ten je tedy příšernou bizarní stavbou…

Před Osekem jsme ale nuceni z časových důvodů opět škrtat v mapě a vynechat Teplice, které bychom neměli šanci stihnout. Potřebujeme se zejména včas a dobře ubytovat. To je prioritou číslo jedna. Ještě dnes i zítra budeme intenzivně brázdit Krušnými Horami a tak zvažujeme o názvu dnešní etapy jako o "Krušnohorské".

Cestou do Oseku projíždíme Knínice, kde mají stát u cesty hned 4 smírčí kříže. Je tomu skutečně tak, vedle sebe se tyčí přímo u krajnice 4 smírčí kříže vedle sebe. Jsou přeneseny z různých míst.

Andy: "No tak to stálo za to, ne?"

Tomáš: "No rozhodně víc, než ten chleba."

Opět si nás našel nějaký místní pes a očichává si cizince z Ostravy.

Tomáš: "Jirko, dej mu kus chleba!"

Zvažujeme, že bychom se ještě měli určitě zastavit do Lidlu, kvůli zásobám, které je po celých dnech na cestách nutné neustále doplňovat. Cestou míjíme památkovou zónu Krupku s krásným kostelem, který neušel naší pozornosti. Vjíždíme do oblasti nechvalně proslulé "Dubí", silnice E 55.

Jirka: "Tak, kdo zmerčí první šlápotu?!"

Blížíme se k Oseku, vítá nás informační cedule o zdejším proslulém klášteru. Stavíme u supermarketu a nakupujeme, co kdo potřebuje doplnit - od pečiva po nealko.

Po nějaké době přijíždíme do kempu v Oseku a ubytováváme se. Jirka s Petrem nahlásili stan pro dva. Irča, Tomáš a Jana si pronajali chatku, Andy s Honzou a Aďuchem si rozbijí stan, Jirka se ale s Petrem ve stanu tísnit nebude a dává jednoznačně a bez přemýšlení přednost svému Mondíkovi.

Osecký kemp je opravdu krásný, zasazený do moc příjemného prostředí. Je poměrně plný, žije to tu, ale my si nacházíme nenápadný konec kempu, který je sice na opačné straně od sprch a WC, ale za to máme klid a žádný exponovaný areál, plní davů lidí okolo. Sprcha je ovšem za dvacku! To je teda pruda! Kemp rovněž není z nejlevnějších, ale je tu například rozsáhlá vodní plocha ke koupání, což už z nás nikdo nevyužije (dnes na večer je zataženo a zítra nebude čas), ale alespoň lokalita a příjemné prostředí tyto nedostatky částečně kompenzuje.

Stany máme rychle postaveny, už získáváme praxi a ten Jirkův je kupodivu nečekaně jednoduché konstrukce. Jsme připraveni, máme převlečená trička a můžeme konečně vyrazit do pivovaru! Procházíme si okolí a narazili jsme na Pivovar Černý orel. Zjišťujeme, že vaří do 10:30 h., což nám sedí a prostředí (interiér i terasa) jsou velmi pěkné. Zjistili jsme si možnosti a zavíračku a jdeme dále.

Tomáš a Šárka se opět opozdili, což bylo následně vysvětleno tím, že si cestou do pivovaru zapomněl Tomáš peníze a nešla jim zamknout chatka. Nakonec se ale vracíme do Černého orla, neboť jsme v okolí kláštera druhý pivovar neobjevili. Osek je pěkné město a už se moc těšíme na zítřejší návštěvu kláštera!

Petr si vybral peníze a už zase může jíst a pít z plna hrdla. Anička volá Jirkovi…

Cestou do druhého klášterního pivovaru se nám odkryly dvě cesty, napravo a vlevo. Irča s Janou chtěly někam do polí a Jirka chtěl jít podél klášterní zdi.

Jirka: „Pivovar byl vždycky součástí kláštera! A obejít klášter není na škodu. To jsem chtěl vždycky vidět.“

Hladový Jirka volí tu nesprávnou:

Jirka: „Ty vole, ty nás sežerou!“

Nakonec se ukázalo, že obě cesty byly špatné.

Pivovar jsme neobjevili a tak se vracíme do Černého orla. Jdeme dovnitř, neboť se venku rozpršelo. Uvnitř je ale dusno a tak budeme chtít po dešti ven.

Objednáváme si první pivo:

  • Jirka + Petr + Irča: Karamela 11° (malá) – výborná!
  • Honza + Jana + Andy + Tomáš: Dvanda 12° (malá) – velmi dobrá
  • Šárka: řezaná Dvanda a Karamela (malá)


Uzenáč 14° – bohužel došel a už není na čepu v nabídce je ale ještě American Pale Ale (APA) 12°


Objednáváme si pochopitelně i jídlo:

  • Petr: zapečený kuřecí steak s česnekem a sýrem, zeleninová obloha a americké brambory
  • Tomáš: tatarák
  • Jirka: Pizza 397 s pečeným kuřetem
  • Honza: stehno naruby
  • Jana + Irča: Pizza vegetarián na půl
  • Šárka: ?


2. pivní kolo:

  • Honza: APA 12° (velká)
  • Jirka + Petr: APA 12° (velká)
  • Tomáš: řezané pivo (malé)
  • Jirka: Dvanda 12° (malá)
  • Petr: Dvanda 12° (velká)

…a dále už to nemá cenu psát, degustace se stává nezřízenou…

Do kempu si vezmeme petky APU 12° a Dvandu 12°

Adámek si hraje s příborem a řeže Petra!

Řeší se opět zítřejší řízení, budou holky řídit?

Jirka: „Můj koráb hned tak někomu nesvěřím!“

Plánujeme program následující 4. etapy: v 8:45 sraz u kláštera, v 9h prohlídka. Hlavním bodem etapy však bude Jáchymov a uranové doly. Spát budeme v kempu v Karlových Varech, ideálně od cca 18 hodin.

Po zpáteční cestě z pivovaru ještě kluci poseděli venku na terase na vzdoušku, je příjemný večer, probraly se nejrůznější věci a holky tak měly zase nějaký ten prostor pro sebe. Šly s Honzou a Adámkem do kempu napřed. Kluci koupili plánované dvě petky a pomalu se vracíme do kempu za ostatními, na dopitnou před chatku…

V kempu jsme si u stolu otevřeli pivo a chipsy, vytáhl se papírový ubrus, na který se v legraci kreslily už v pivovaru recesistické obrázky (Jana to dotáhla a docela jsme se na tom vyřádili…). Nyní ještě chvíli v kreslení a blbinkách pokračujeme. Pak už nás to ale přestává bavit a Irča si ubrus znárodnila k sobě. Kecáme, smějeme se, vykládají se příhody ze záchodové turistiky i příhody z ciziny… Hodina pokročila a je už čas jít spát. Byla to náročná etapa a tak to balíme už před půlnocí. Seanci tedy rozpouštíme a čtenáře zdraví uzívaný kronikář…

Pokračování...