GIRO DI BIRRA 2016 aneb Zpátky ke kořenům

Je ráno, probouzíme se u Billa, Jirka se moc nevyspal, Petr o něco lépe… Probudil nás Adámek a Jirka se dere ze spacáku se slovy:

Pomalu se střídáme u umyvadla v kuchyni, myjeme si zuby, sprcha totiž na chatě není. Do toho všude kolem poletuje Adámek, hledá mamku a chystá se snídaně na terase. Je 8:30 a máme v plánu vyrazit okolo 9h.

Adámek se stará o zábavu a společenský ruch, právě rozbil flašku na terase, uklízí se a do toho přijíždí Bill. Adámek dostává od Jirky přezdívku „Calamity Adams“, výstižněji se ale hodí „Calamity Želv“… Bill přivezl snídani holkám – rozmazluje Irču, Janu a Andy čerstvým sladkým pečivem, to jsou věci. Má jít o „loupák“, já ale vidím sladký rohlík plněný pudinkovým krémem s konci máčenými v čokoládě…to už zase zavání wellnessem (!). Bill nám vypráví, jak cestou z práce přejel kočku a udělala křup…dobrou chuť přeje Bill. Střepy z terasy jsou uklizeny a Adámek tu může ťapat a hledat mamču v botičkách.

Toto Giro je de facto retrospektivní, neboť opět na své letošní trase protneme Varnsdorf, a zakotvíme v pivovaru Kocour! Je na čase sbalit věci do auta a chystat se k odjezdu. Máme v Mondíkovi hezky uložený kufr, ale uložený řád nabourává spontánní chaos, Irča si ještě dodatečně dává dovnitř svou tašku s věcmi.

Jirka volá Tomovi a Šárce, ale neberou to…vypadá to, že nepřijedou, jsou pohádaní a drhne to, ale oba členy Gira máme na tričkách, to není dobrá situace. Zbystřili jsme – Adámek přinesl granát (s vysypaným střelným prachem, pozn. red.):

Už je 9:30! Bohužel nejvyšší čas jet, musíme se rozloučit…bylo tady naprosto úžasně, Billovo Kersko se stává pojmem a není člověka, kterému by se odsud chtělo. Tak jedééém, zazní do éteru, zavíráme dveře vozů a vyrážíme z Kerska.

Míříme na Lysou nad Labem, cestou z Kerska ještě hledáme Hrabalův dům, ten však není při jízdě vidět. Jedeme na Starou Lysou přes Předměřice nad Jizerou.

Za Starou Lysou ještě pokračujeme na Čihadla. Namířeno máme ke Šporkovu loveckému zámečku Bon Repos, ovšem sousoší s kapličkou u Lysé nad Labem si Jirka zaměnil s jiným. Mělo se jednat o významné Braunovské sousoší. Bon Repos je ovšem jako soukromý objekt bohužel zavřený a pro nás momentálně nepřístupný.

Po zastavení u Bon Repos pojedeme přes Předměřice do Benátek nad Jizerou, odsud vede naše trasa na Brodec a Bezděčín. Významnou zastávkou dnes bude Vinec, na ten se obzvlášť těšíme, neboť je z památkového hlediska mimořádně důležitým bodem expedice. Petr vytáhnul salám a pozdravili se spolu:

Trošku se bloudí, ale brzy přijíždíme ke Kostelu sv. Mikuláše ve Vinci. To je pane zážitek! Románská rotunda z r. 1280 – učebnicový vzor a ikona románského stavitelství, od této památky se odvíjí ona významná Vinecká skupina, na jejíž stopy už jsme v předešlých expedicích v architektuře narazili. Máme tak tu čest setkat se tváří v tvář románské legendě, navíc je tato sakrální stavba ve výborném stavu, včetně velkého množství architektonických detailů, dokumentujeme kostel ze všech stran a soustředíme se i na četné prvky detailů exteriéru, kterých je zde bohaté množství (lizény s obloučkovým vlysem, palmety, prvky drápků na patkách sloupků obvodní římsy, bohatě zdobený portál, okénko s bobulovým vzorem aj.).Architektonickou výzdobou má tento kostel v Čechách mezi ostatními nebývalé postavení. Poslední oprava kostela byla provedena v r. 1886 a šindelová střecha byla rekonstruovaná v r. 2009.

Irča je akční člen expedice, snaží se sehnat klíče od kostela, abychom se mohli podívat i dovnitř – to by byla věc! Bohužel ale není pán doma a tak se musíme spokojit „pouze“ s exteriérem. Přesto se dá ale něco málo rozeznat i pohledem dovnitř skrze zasíťované okno. Fotíme nejstarší Mladoboleslavskou románskou památku a jsme velice spokojeni, takových pecek bychom uvítali více. Ale Jirka uklidňuje, ještě se máme nač těšit! Tak to byl skvělý začátek etapy, přejíždíme řeku Jizeru a míříme do Mladé Boleslavi, jako první jede Honza, bude to jistější. Už se těšíme na občerstvení.

Jsme v Mladé Boleslavi, jedeme ke hradu, Honza ale neparkuje, což je škoda a Jirka se jde s Honzou domluvit. Řidiči se dohodli a vrací se. Nakonec parkujeme na zaměstnaneckém parkovišti, je zdarma a splyneme s davem škodovek… neřešíme to a doufáme, že to opět projde. Máme namířeno k velikému venkovnímu výtahu, který nás vyveze na městské hradby. Shlížíme dolů úžasným panoramatickým výhledem do kraje. Procházíme si původní středověké město, jsme u goticko-renesančního paláce z r. 1490, fotíme a Petr pořád něco zapisuje. Je krásně a opět bychom rádi okusili nějaké dobré pivo, už je na čase! Hledáme pivo Lobeč.

Volá Tomáš, že za námi s Šárkou na Giro přijedou. Domlouváme si místo setkání na náměstí a Tomáš za chvilku opravdu přijíždí. Společně se vydáváme k mladoboleslavskému hradu a při návratu důkladně procházíme náměstím a jeho okolím, jedná se o hezky zachovalou památkovou zónu, ne-li přímo rezervaci. Za náměstím s mnoha hezkými domy se nachází gotický kostel s barokní dostavbou. Andy má žízeň, Honza hledá bankomat a všechno je při pondělku zavřeno!

Irča: „A proto jezdíme tento den po hradech a zámcích.“

Je vedro… obdivujeme fontánku s dívčími i chlapeckými postavami, je vedro… renesanční radnici se sgrafity, je vedro… a zvony odbíjí 12 hodin.

Sehnali jsme místo v restauraci na náměstí, venkovní terasa je obsazená, tak vezmeme za vděk posezení uvnitř, kafe a něco k snědku už mnozí potřebujeme:

Kafíčko nám sice naservírovali v designových hrníčcích a podšálcích, ale se zcela nefunkčními oušky k držení. U stolu jsme ještě probírali dozvuky včerejší nešťastné komunikace, ale vše už je snad zažehnáno a expedice může pokračovat v příjemném duchu i nadále. Po jídle a moc příjemném osvěžení kávou i studeným pivkem platíme a chystáme se vyrazit.

Petr ještě v rychlosti zakoupil pečivo k salámu a kofolu (velká teplá a malá vychlazená), aby mohl po cestě pokračovat i nadále ve svém obžerském trendu.

Máme následující plán: po občerstvení se vypravit do muzea designu, následně vyrazit na Lobeč a etapu si zpestřit koupáním v Máchově jezeře (bude to naše poslední „rachcačka“). Po Mácháči chceme vidět skalní hrad Sloup (bez prohlídky) a navštívit masiv čedičových skal. Ale plán se stejně ještě bude nejspíše upravovat. Nakonec však z muzea designu sešlo…

Nespokojená Irča: „Měli jsme si vzít fix a škrtat přímo na triku.“

Jedeme na Lobeč, přes Čejetice, Dalovice, Bukovno, Katusice, Sudoměř a Vrátno. Projíždíme krajem roubené lidové architektury a na horizontu se tyčí sopečný vrch s Bezdězem. Vjíždíme do Lobče a nelze minout velký poutač s informací nedalekého Muzea Eduarda Štorcha… na tuto libůstku ovšem není dostatek času (Petr by v muzeu nejraději strávil celé hodiny), a tak se nenecháme odvádět a zdržovat od plánu etapy, neboť čas letí a program máme bohatý. Hledáme sokolovnu, ve dvoře si nenecháme ujít příležitost společného fota u červeného veterána – anglického Double deckeru.

Konečně si můžeme dopřát Lobečského moku:

Lobeč nám chutná a hermelín je vynikající – akurátně naložený, mazlavý a tuze chutný. Po zaplacení ještě jedeme auty k Lobečskému pivovaru, který je pěkně opravený a také se u něj musíme vyfotit. Už se těšíme na Mácháč

Najednou se nám plete pod nohama malý, zničehonic se objevivší jezevčík, který si naprosto oblíbil Šárku a všude ji nevinným ťapkáním pronásleduje, úsměvně nečekaný pohled… jako by se tu z čista jasna zjevil Jirkův Charlie!

Po příjemné zkušenosti s Lobčí máme namířeno na Bezděz (přes Nosálov, Rakovice a Bezdědice). Je opravdu vedro… náladu zvedá Kryl a na horizontu poznáváme dominantu hradu Bezděz. Přijíždíme ke kostelu sv. Jiří pod hradem, lehká zastávečka a v mysli už máme jen Máchovo jezero a vidinu osvěžení…je potřeba si v takovém počasí dopřát a schladit se.

Jirka se trhnul a jede si po svém, neboť Honza jel špatnou trasou. Za chvíli se ale setkáváme. Tipujeme, že vstup na Mácháč bude nejspíše dražší (nakonec „jen“ 55,- Kč).

Přijíždíme na místo, holky šly k jezeru napřed, neboť není moc času. Dnes spíme v nám již dobře známém městě Varnsdorf s pivovarem Kocour! To bude teprve tečka, ale nepředbíhejme. Do Kocoura je to ale ještě daleko a máme před sebou ještě Sloup a čedičové skály.

Před samotným koupáním jsme se pěkně prošli cestičkou borovým lesem. Holky už měly vstupenky zakoupeny a duchapřítomná Irča nám je vítězoslavně prostrkovala plotem. Ta se teda nezdá, ale ke smůle všech byla celá „tajná akce“ až příliš okatá, neboť jsme si všimli, že nás s údivem pozoruje pokladní u turniketu. Stejně byly vstupenky velmi pravděpodobně elektronicky označeny a tak bychom byli k naší ostudě nepochybně odhaleni.

Nakonec ale celá „koupačka“ dopadla poněkud mimo původní očekávání, neboť Šárka se koupat nemohla, Toma bolelo ucho, a když viděli Jirka, Petr a Kožuszníci zpovzdálí barvu vody, přestalo se jim rázem chtít koupat. Naše pochybnosti ještě potvrdila alibistická tabule s údaji pravidelného výskytu sinic na počátku července za poslední roky a bylo vymalováno. Vstupné bylo nakonec oněch 55,- Kč a podezření na sinice ovládlo naši mysl. Konkrétní důvody by se daly ve zkratce shrnout asi následovně: Jirka – kolenovrt, Honzu odradila voda, Petr a Andy – kolenovrti a odradila je voda.

Pokud ale padla voda, naše potřeby směřovaly ke stínu a pivu. Jana s Irčou se už dávno máchají a my? Hezky libě si zbytek ostatních vegetí na nedaleké travnaté ploše podél chodníčku, leží si na dece, popíjí pivo, nenásilně dobíjí energii a pasivně odpočívá. Petr si na chvilku dáchnul a Adámek jej bacil po břichu, asi aby nezačal nakonec chrápat, kdo ví…

Lenošení na dece si dopřáváme do 17 hodin, kdy nastává čas výjezdu k posledním štacím dnešního dne. Pevně doufáme, že bude v Kocurovi sprcha, ale jelikož máme VIP ubytko ve spacím vagónu na bývalé trati hned u pivovaru, tak začínáme logicky o této vymoženosti pochybovat.

Pátá, právě teď odbyla nám. Zvedáme se z deky, balíme si věci a jdeme pomalu k autu. Pan Želv je veselá kopa a Tomáš s Honzou maturují při skládání karimatky. Auto je rozpálené, neboť stálo dvě hodiny na slunci, musíme větrat dveřmi…

Rádi bychom už vyjeli, ale holky koupalky nikde! To je něco na Jirku, zatím je v pohodě, uvidíme, kdy se Jana s Irčou dostaví, instrukce zněly jasně, v 5 hodin odjezd… Je 17:11 a holky nikde, Jirka už je pěkně navztekaný, to si asi někdo slízne. Jirka se naštval, otevírá kufr a vytahuje věci Irči a Jany z auta ven na chodník, začínáme se bavit, odjíždíme z parkoviště k cestě a čekáme, co se bude dít. Zavazadla zůstávají na parkovišti a holky stále nedorazily – ha, už jdou, Petr s Jirkou zbystří. Obě si to automaticky namířily k autu, ale odkazujeme je směrem k parkovišti. Kdo pozdě chodí, projde se o to víc… Reakce Jany a Irči nebylo možno z auta stojícího opodál dost dobře identifikovat, ale určitě nám naskáčou ospice na jazyku.

Jirka však nakonec z auta vybíhá a situaci směrem k Janě uklidňuje, že se jedná o výchovný fórek. Vypadalo to, jako by snad chtěla odjet s Kožuszníky, nerozumím tomu... Nakonec je vše s úsměvem zažehnáno a můžeme po krátké vsuvce pokračovat v cestě.

Od Máchova jezera míříme přes Českou Lípu na Pihel. Petr opět rozbalil salám a jde se jíst… to je za ty roky poprvé, kdy má Petr spotřebu jedné velké štangle salámu na jednu etapu – hrozivý průměr, to se musí uznat, ale kdo je promaštěn, není pod stolem!

Hodina sice pokročila, ale mocné sluníčko se stále opírá do kapoty, ufff… ta klima je tak příjemná! Čekáme na semaforech uzávěrky silnice a venku je stále 35°C! Jedeme svým tempem a pomalu se nám otevírá kopcovitá sopečná krajina v celé své kráse. Dominanty krajiny jsou charakteristické kopce a homole na horizontu, stejně typické jako dřevěné lidové stavby, rozesety po celém zdejším kraji. Za Pihelí stáčíme směr na Sloup v Čechách, směřujeme k hradu. U Sloupu vystupujeme, kocháme se okolím a fotíme. Dále jít stejně nemůžeme, neboť je ono památkářsky prokleté „zavřené pondělí“. Kdo ale opravdu intenzivně brojí a protestuje, není nikdo jiný, než náš malý Adámek, který se rozhodl, že se poveze a neujde už ani krůček. Ale může vřískat a vztekat se, jak chce – pane Želv, tudy cesta nevede.

Ze Sloupu jedeme přes Nový Bor do Kamenického Šenova, kde si taky Andy vyčíhla svůj první letošní smírčí kříž. Honza jede jako první a ostatní dva vozy s Jirkovou a Tomášovou posádkou Honzu následují. Jsme v Novém Boru a německy laděný ráz města s půvabným náměstím je okouzlující. Nemáme ale čas zdržet se, což nám ještě navíc komplikují nekonečné semafory a rozkopané cesty.

Dojeli jsme k Panské skále, těšíme se na zpestření expedice v podobě vyvřelého čedičového masivu. Sice se za příjezd k této přírodní dominantě platí, ale Giráci jim dali frak a parkují u cesty! Zbývá už jen přejít frekventovanou silnici a kousíček pěšky k cíli.

Áďa zase brečí, ne však dlouho, Andy se nechala obměkčit a už se Pan Želv nese, jako malý klokánek. Jsme na místě a s námi spousta lidí, nicméně nelitujeme, podívaná na čedičové píšťaly je vskutku velkolepá! Ani jsme to nezaregistrovali a Jirka si vyšlápnul jednu vyvýšenou část masivu, hrdě se na špici vystavil jako Surma dobyvatel. Fotka nesmí chybět a už se všichni rozprcháváme poznávat toto unikátní místo z různých stran a pohledů. Atmosféru této lokality ještě umocňuje světlo, které v prutech čedičových píšťal efektně zdůrazňuje detail kresby celého masivu. Celý dojem kazí už jen malincí lidičkové, pobíhající jako mravenci v nejvyšších patrech skály.

Kamenický Šenov tak dostává 10/10. Adámek je při zpáteční cestě odřený, otlačený, s viditelnými škrábanci, ke kterým přišel ještě u Billa v Kersku, kdy se na schodech terasy pokoušel zkoumat terén z bezprostřední blízkosti, bobiš náš malý… ale je to chlap a to je hlavní! Doposud si na náročné poměry jednotlivých etap vede výborně! A proto mu porota uděluje 12/10 bodů…

Ještě musíme najít smírčí kříž! Adresa je ul. Palackého, č. p. 40, s umístěním v zahradě soukromého pozemku.

Čekáme u auta na holky, Jana s Irčou to zase brzdí, pořád nejdou a zpoždění narůstá. Tak se Jirka naštval a odjeli jsme hledat smírčí kříž. Asi tuto etapu nazveme "Máchová - zdržovací"! Nalezený smírčí kříž je pěkný, má však ulomené pravé rameno.

Po cestě míjíme krásné domy, atmosférou a pojetím upomínající na ty německé. Jirka fotí za jízdy, je to rebel - kaskadér. Ale lokalita je to natolik vděčná, že bude stát za samostatnou návštěvu někdy příště.

Na horizontu nás stále provází samý sopečný "krtinec". Třetí auto s Tomášem, Šárkou a spolu s Irčou a Janou si jeli na nějaký hřbitov a Honza na ně tedy posečká. Jirka s Petrem už ale museli vyjet na Varnsdorf, neboť čas se urputně krátil a Jirka měl ubytování domluveno na přesnou hodinu v Kocourovi.

Právě jsme najeli 500 km. Jirka jede "Giro rallye"! Dorazili jsme do Varnsdorfu a jsme tu prozatím jen my dva, Petr s Jirkou.

Jdeme se ubytovat, čekáme u pultu v Kocourovi, až se nás ujmou. Zjišťujme, že se vaří do 21 h. a otvíračka je oficiálně do 22 hodin. Jirka nemá občanku! Najednou zavládl zmatek, tak to bere Petr na sebe.

Bydlet se bude po dvojicích v odstavených ubytovacích vagónech, které nejsou na jednu noc zrovna levné, ale je to určitá zvláštnost a nadstandard, nutná daň za exkluzivitu, nápad a dojem, za což se platí. Spát budeme v tradičních vagónech (ČD), kde jsou nad sebou v poměrně stísněném prostoru umístěny 3 palandy a nutno dodat, že jsou krátké, s čímž budou mít problém zejména kluci. Navíc je ve vagónech nesnesitelné horko a tento problém řešíme otevřením okýnek… snad nebudou v noci prudit komáři (!). Zítra ale spíme v Oseku, tak to bude možná lepší poležení…

Všichni zanedlouho dorazili, klíče jsou rozdány, Petr s Jirkou si dávají přednostně potřebnou sprchu. Každý se převlékl do žlutého trikotu a můžeme začít hodovat.

Před Kocourem ještě Honza ve slabé chvilce pronesl: „Já dneska neochutnávám, já dneska chlastám.“

Výběr a chutě piv nás tradičně u Kocoura nezklamaly a tak si pochutnáváme, degustujeme i od ostatních a je nám dobře. Sedíme venku na terase pod slunečníkem, je pod mrakem, sem tam poprchává, ale příjemně se protáhne vzduch. Postupně už přestává být dusno, ti, co si dali sprchu, těm už je ale moc dobře. Jen pivo nám ale ke spokojenosti nestačí, musíme se rovněž dobře najíst:

Už si lebedíme a po vyprahlém dni máme konečně jídlo a dobré pivo na čepu. Petr má v plánu zakoupit si obě varianty designového trička Kocour (černé se žlutým potiskem a oranžové se šedým potiskem loga, neboť si toto svého propálil v Kersku). Obě trička si skutečně zakoupí, ale až ráno, nyní k tomu není prostor, vrchní má fofry, i když na obsluhu není sama… To má ale čas. Pravověrní členové expedice jsou spokojeni. Doposud je to Giro a ne rozvolněné Žííííróóó. Jelikož se zavírací hodina blíží, plánujeme si zakoupit i petlahve, se kterými si musíme jít sednout na stylovou designovou zastávku u Kocoura! To bude stát za to!

Máme se čím dál lépe a Adámek už nevys… nebrečí:

Zábava se line a témata mění:

Andy (reakce na téma rozchodů a následného udržování kontaktů s přáteli svých bývalých partnerů): „Já si nechávám všechny kamarády.“

Petr: „Ta dvanáctka ležák mi z těch jedenáctek chutná nejvíc!“

Jirka musí zajídat, aby voltáž tolik nestoupala, a dává si ze studené kuchyně utopence s pivovarským chlebem.

Naše „sranda Irča“ ukazovala návrh expedičního trička, který byl hned zkraje ve svém zrodu nekompromisně zamítnut. Okolo nás pod stolem ňufá nějaký zdejší pes, bude to pivovarský ořech, neboť je vyžraný, případně se může jednat o těhotnou fenu…

S postupujícím večerem jsme příjemně překvapeni milou situací, kdy nám pán od vedlejšího stolu nabízí bezvadnou specialitu z Rumunska: čevapčiči s hořčicí a chlebem – je opravdu vynikající! Janča s Irčou už chtějí spát a tak pomalu platíme. Jirka jako první, následuje Irča, Honza, Jana, Petr… ale ještě nekončíme! Tomáš kupuje 2l bidoně asi nejlepšího dnešního piva v Kocourovi: světlý ležák 12°. Petr s Jirkou zase koupili 1l Samuraj e IPY 14° do petky.

Jirka po tmě pije dvanáctku ve skle a Honza na něj volá, jestli nechce banán – co dodat… konečně se zvedáme a opouštíme terasu, směr zastávka Koocur! Na zastávce otvíráme nakoupené petoně a začínáme hodovat – Kocour afterparty začíná! Je to tady skvělé, atmosféra konstrukce zastávky, tma a příjemný vlahý večer… my se dneska asi ožereme. Jirka už není jen veselý, Jirka je přímo výřečný a dohání celodenní deficit!

Na terase je vlakový jízdní řád, kdo ví, zda je platný a tak zkoumáme vlakové spoje. Jirka pro dnešní večer vyhrává pomyslnou soutěž o nejlepší design etapy – má černé tričko se žlutým Kocourem a černé kraťasy – je pro dnešní večer dokonale sladěn. Jiří je čím dál veselejší, plánuje etapy a provokuje holky, přičemž půvabně komolí svůj verbální projev (spali x psali…).

Petr dopíjí zbytek Samuraje a najednou se ohnal a zbytek piva trestuhodně vylívá na zem…tomu se opravdu říká velká škoda…co už, Samuraj si vybírá svou daň. S postupujícími pivy se uvolňuje fantazie i myšlenky – Jirka právě naplánoval Giro di Italia v růžovém trikotu jakožto jubilejní 10. ročník expedice ve stylovém duchu. Ovšem ani Francie nezůstává tabuizovanou lokalitou!

Jirka: „My chlastáme na dizajnové zastáve! To je Giro!“

Jirka: „Ajťáci jsou poťaplí, jsou prostě mimo!…Honzo, ty ne, ty jsi výjimka…“

Další hlášky a verbální perlice přebíjí jiné, to už se ani nedá zachycovat… (Honzulín není slipař a Jirkovi se zkomprimoval mobil aj…)

Jirka: „Mi se to zkomprimovalo!“ – všichni uznale pokyvujeme a jen Honza se směje, Jirka ale svou komprimaci vehementně dokazuje a Honza se stále směje, Tomáš se vyloženě řehtá…

To však nezůstává bez odezvy a Jirka reaguje po svém, chce Honzu svlíknout z expedičního dresu a na celý Varnsdorf pronáší: „Na hranici s ním!“

Následně Jirka schovává petky do kočárku se slovy k Adámkovi:„Když se posereš, tak tě utřeme!“… neuvěřitelný večer… na to se ale Adámek probouzí (do té doby spokojeně spal v kočárku na zastávce!) a začíná fakt nepříjemně brečet.

Ke konci naší zastávkové seance se ještě Honza s Jirkou pře o autorství názvu expedice Giro di birra – spor zůstává nerozřešen pro nedostatek důkazů.

Spontánní přepis spontánních hlášek:

Je ráno, jsme stále na zastávce (čas neupřesněn) a řeší se, kdy se bude vstávat a kdo bude v zítřejší etapě řídit… shodujeme se, že ne dříve, než před 9. hodinou… dobrou…

Pokračování...