GIRO DI BIRRA 2014

„Ferninandova“ 6. etapa expedice, pondělí 7. 7. 2014 (ujeto 415 km, celkem 1275 km)

Středa 2. 7.

Čtvrtek 3. 7.

Pátek 4. 7.

Sobota 5. 7.

Neděle 6. 7.

Všechny ročníky expedic

 

Deník Gira od Petra Hrabovského

 

     Budíček – Jana kokrhá za dveřmi Jirkova a Petrova pokoje a v půl 9 ráno hlásí, že je 9! Jana tak Jirkovi vrací frak z kempu. Petr si bere oranžové tričko s kocourem a jeho přítelkyně taky. Vyrážíme na snídani. Jirka s Petrem jdou ten kousek pěšky, ostatní dojedou autem. Jdeme kolem vybraného auta s rozbitým sklem a slušnými graffiti na fasádě za ním. Sešli jsme se v KFC – taková snídaňka ještě na Giru nabyla. Dáváme si nějakou tu mňamku do bříška a kafčo nesmí chybět (Petr – kafe a sendvič, Jirka – „vyprošťovák“ chlebová polívka-fazolačka a kafe). Tentokrát se výjimečně čeká s jídlem na Jirku:

 

Jirka: „To je hrozné, ty taky všechno píšeš!“

 

Jelikož ještě holky v Praze chvíli zůstanou, přenechává jim Petr s Jirkou ještě platné 24hod. jízdenky. Loučíme se s holkami a poslední zastávku v Praze věnujeme nákupu pití na cestu a taky občerstvení nanukem. Kožušníkovci dali Jirkovi frak, koupili si Magnum a Jirka si musel jít kupit taky! Konečně si užívá vytoužený Magnum, o němž celou expedici básnil. Těsně před odjezdem Andy téměř veřejně pronáší na celý Interspar, že jde čůrat. Po chvíli nasedáme a vyrážíme ze „Špáru“ na Konopiště, kde nás čeká proslulý „pohádkový“ zámek. Jen se obtížněji proplétáme z centra Prahy a tak roste spotřeba. Úsměvné kočkování v autě při odjezdu z podzemního parkoviště nelze nezaznamenat.

 

Honza: „Tak se Andělíne nečerti a tu pěstičku si schovej pro jiné chvíle!“

 

A už zase jedeme on the road. V autě hrají balkánské romale rytmy v podání uskupení Ahmed má hlad, nálada je skvělá a konverzace volně plyne a rozebírají se rozmanitá témata a asociace.

 

Petr: „Když kšeftuješ s ďáblem, musíš čekat, že přijde peklo.“ (film „Sbal prachy a vypadni“)

Honza: „Dráždíš býka, potkáš rohy!“ (film „Obchodník se smrtí“)

Andy: „To je zase pondělí!“

 

Andy při pondělku pořád někdo volá a tak je na zpáteční cestě nemilosrdně vpravena do víru pracovních povinností aneb konec dovolené je za dveřmi… jó, kdyby holka učila… Jana chce „pipi“ aneb kafe dorazilo a benzina to jistí.

 

Jana: „Jsme ještě nevyjeli z Prahy a mi už se chce zase na záchod.“

Honza: „Nemáte někdo mikroteňák?“

 

 

 

Čurpauza Jany je na benzínce využita k očistě Honzova auta – chtěli za to 10,- kaček. Konečně jsme se vypletli z Prahy a za znění ahmedovských rytmů balkánské dechovky definitivně nabíráme směr Konopiště.

Jsme na místě, parkování je tu za 60,-Kč, čekali jsme i vyšší částku. Jdeme pěšky k zámku a opět je krásně.

 

Historie zámku Konopiště sahá do konce 13. století. Významný šlechtický hrad, přestavěný na zámek, se nakonec stal posledním sídlem rakouského arcivévody Františka Ferdinanda d'Este, dědice habsburského trůnu. Předpokládá se, že gotický hrad byl založen koncem 13. století, nejpravděpodobněji kolem roku 1294. Jeho zakladatelem byl nejspíše biskup Tobiáš z Benešova. Původně zde sídlil rod Benišovců, později je vystřídali páni ze Šternberka, počátkem 17. století zde sídlila protestantská rodina Hodějovských z Hodějova, kteří z Konopiště učinili hlavní sídlo svého panství. V baroku panství získává Pavel Michna z Vacínova, poté Vrtbové z Vrtby, Lobkovicové a další. Zámek se do dnešní doby zachoval v podobě, jakou dostal při poslední přestavbě za arcivévody Františka Ferdinanda d´Este. Také vnitřní vybavení zůstalo v co největší míře stejné. Objekt dnešního zámku v sobě uchovává přes všechny změny původně raně gotickou podobu hradu typu kastelu. Novou barokní bránu vytvořil v roce 1725 pro Jana Josefa z Vrtby architekt František Maxmilián Kaňka a její sochařskou výzdobu provedl Matyáš Bernard Braun. V areálu parku je místní zajímavostí tzv. Svatojiřské muzeum, obsahující četná umělecká díla s námětem sv. Jiří. Rozlehlý krajinářský park o výměře více než 225 hektarů doplňuje Růžová zahrada.

 

Íčko je zavřené, blbé pondělí… (co jen bude Jana dělat?!), ale aby toho nebylo málo – zámek je taky zavřený! Půjdeme tedy alespoň do Růžové zahrady. Zámek fotíme zvenčí a z informačních tabulí se dočítáme fakta a zajímavosti o vlastním zámku a okolních budovách (např. kaple, zbrojnice, muzeum sv. Jiří nebo sochařská výzdoba M. B. Brauna).

Jirka s Honzou měli slovní konflikt s místním správcem či zaměstnancem zámku. Vypruzený Honza má odbojné myšlenky a s Jirkou kují pikle za odplatu. Odmotávají provaz a schovávají ceduli „K sovám“, čímž změnili trasu a důležitému panáčkovi tak dali frak (posléze Jirka ještě jednou pro jistotu ceduli přemisťuje). Oba odbojníci si spokojeně vítězně plácli, jak se jim to povedlo.

Cestou k zahradě lemují chodník zajímavé plastiky. Koukáme také do jámy s medvědincem, kde však avizovaný Medvěd ušatý není vidět, asi je zalezlý a spí (mj. jsme se s vycpaným medvědem setkali na zámku ve Frýdlantu – byl zastřelen a následně vycpán, jelikož byl na své okolí agresivní a nebezpečný). Obdivujeme rovněž krásnou dlažbu v areálu zámku, stejně jako dynamické bronzové sousoší lovce se psy – krásná práce. Na Braunových sochách se bohužel neblaze projevil zub času, plastiky by nutně potřebovaly očistit a zrestaurovat.

Hledá se Jana – klasika. Jsme v krásné Růžové zahradě (dokončena r. 1913) s nespočtem pestrých květinových záhonů, keřů i obelisků. Plenér zahrady oživují barokní sochy hrajících si dětí. Jirka fotí, Jana točí a pávi křičí. Pihu na kráse celého komplexu možná představuje zoufale zanesený rybník řasami, ale rozkvetlé lekníny jsou opravdu krásné. Jana si dovolila „znečistit“ areál zahrady mikcí. Při návratu z křoví ovšem naše „znečistitelka“ zabloudila a musí si celý plot obcházet.

Jirka se už převelice těší na Benešovský pivovar, který hodláme po konopišťské zastávce rozhodně navštívit. Snad bude jeho oblíbený „Ferdinand“ otevřen – před několika lety na prvním Giru byl pivovar bohužel zavřený a ani s etiketami tenkrát Jirka nepořídil. Snad tedy bude letos otevřeno a nebude se opakovat osud z roku 2011.

 

 

 

 

 

 

 

Konopiště – zámek s parkem

 

 

Je 12:30 a nabíráme kurz Benešov. V autě se finálně účtuje a srovnávají se dluhy (Petr dluží 860,- Kč a bude to muset poslat na účet – letošní Giro bylo poněkud finančně exponované). Je vedro a větráme manuálně, neboť se v průběhu letošního Gira klimatizace ukázala jako problémová, způsobující více problémů, než užitku (slzení, kýchání…).

 

Honza: „Hm…zítra do práce.“

Petr: „Ach…zítra prázdniny.“

 

Jirka naviguje Honzu na Benešov, trápí nás ale uzavírky a objížďky. A jsme tady! Po letech opět protínáme symbolicky další z bodů na trase napříč různými ročníky expedic. Vítá nás Pivovar Ferdinand, je otevřeno a s úsměvem na rtech vstupujeme do prodejny. Jirka je v rauši, asi jako Petr včera v Pražském Muzeu Karla Zemana. Jirka kupuje d´Esteho 15° nefiltr (6,5% alkoholu). Ovšem s etiketami příliš nepořídil, nemají tu pro zájemce o etikety ani papírek (!).

Alespoň částečně spokojeni vyjíždíme směrem na Vlašim. Těšíme se na Velké Meziříčí, kde si chceme zajít na vyhlášenou rybu a pivo. Bude to skvělá kulinářská tečka za celou expedicí. Na Janu a Petra jde únava, kronikář se odmlčuje… Cestou do Meziříčí hrají Buty a Honza hrozí hromskou pěstí proti řidičům, co nedávají přednost.

Jsme na místě a interiér restaurace se oproti Giru z roku 2011 nezměnil (stylově zařízené prostory s mlýnským kolem a vkusnými doplňky nemají chybu). Tehdy jsme rovněž zakončovali expedici rybou z Velkého Meziříčí a tak uvidíme, zda se od té doby zdejší kuchyně zhoršila nebo nikoliv.

 

Pivní nabídka (malá piva):

Sváteční polotmavý speciál – Jirka + Petr (skvělý!)

Světlý ležák – Jana (spokojená)

Altbier – Andy

 

Jídlo:

Kapr na černo s bramborem – Petr (staročeská klasika, jde o nejstarší český rybí recept)

Kapr na černo s amer. bramborem – Jirka

Sumec na červené čočce s bramborem – Andy

Sumec s pažitkou a smetanovým přelivem – Honza

Kapr na zelenině s bramborem – Jana

 

Při čekání na jídlo se plánují koncepty příštího Gira. Za rok budeme muset ohledně počtu členů a obsazení poněkud alternovat, neboť Andy bude mít jiné starosti s prvorozeným pokračovatelem české pivní tradice. Její místo tak může zastoupit Tomáš Havránek. Obecně se také projednává obměna barvy expedičních triček, stejně jako loga Giro di birra. Padají také návrhy o Giru v zahraničí s možností přespání na českém území (vtipně se v té souvislosti nabízí také vtipné zrcadlové obrácení loga expedice). V úvahu připadá příp. zopakování Varnsdorfu nebo již navštívených pivovarů, kde jsme ovšem nestrávili noc.

Jídlo je na stole! Pochutnáváme si a nikdo nelituje zdejší zastávky na zpáteční cestě do Ostravy. Petrův Kapr na černo („Negrkapr“) byl vynikající! Chutnal mu tak, že si stačil pocintat své nové kocouří tričko švestkovou omáčkou a tak si ve Velkém Meziříčí vyzkoušel i „praní na záchodě“. Všem moc chutnalo a stěží dokážeme vybrat to nejlepší z jídel.

 

Jana: „No hodnocení piv mi dělá problém, ale u jídla rozhodně ne.“

 

Vyrážíme na Ostravu, ale ve Velkém Meziříčí ještě bereme naftu. V autě pouštíme Kryla. Cesta je dlouhá, Petr střídavě pospává a Jirka taky po rybičce usnul a lehkým chrápáním budí pozornost zbylých členů posádky. Únava nás dostihla… Andy opět řeší pracovní hovor na téma Rychvaldský zámek, statika a Šmíra, no comment…

 

Jirka: „Budeme se ještě skládat?“

Jana: „Tak dáme ještě peníze Andrei.“

Honza: „Andrei ne.“

 

Jsme v Ostravě…cítíme to ve vzduchu! Ostravská esence je prostě nezaměnitelná. Zavezli jsme Janu domů, loučíme se. Jedeme do Zábřehu s Jirkou a poslední, koho Honza s Andy přivezli domů, byl Petr. Loučíme se, přejeme si prima dny a Andy s Honzou odjíždí…

 

4. ročník památkově-pivní expedice Giro di birra je u konce…