GIRO DI BIRRA 2014

„Saská“ 4. etapa expedice, sobota 5. 7. 2014 (ujeto 209 km, celkem 720 km)

Středa 2. 7.

Čtvrtek 3. 7.

Pátek 4. 7.

Neděle 6. 7.

Pondělí 7. 7.

Všechny ročníky expedic

 

 

Deník Gira od Petra Hrabovského

 

Je 9 hodin ráno ve varnsdorfské ubytovně. Pomalu procitáme, Jirka je ranní ptáče, ale zase tak akční se být tentokrát nezdá. Honza klepe na dveře a rád by si vzal od Petra osvědčený Aulin – spolehlivý prostředek na ranní bolehlav. Petr je vybaven a jako vždy připraven. Honza nahrubo rozřezává prázdnou petku od piva (včerejší dopitné), aby získal improvizovanou nádobku a mohl tak užít spásný lektvar. Jirka si dává sprchu (koupelnu okupuje ale opravdu dlouho!) a já hned po něm, takový životabudič po ránu, to je hned po kafi ten nejlepší krok do úspěšného dne. Osvěžení a opět plnohodnotní tvorové jsme připraveni zahájit další etapu. Ale vše závisí na Honzově stavu a zbytkáči, kdo ví, jak dlouho bude potřebovat k dostatečné rekonvalescenci, šofér musí přeci jen dát tělo i hlavu před náročnou trasou do kupy. Petr si svůj kinedril už před notnou chvílí užil a tak je snad jako jediný připraven na cestu…kdo ví, jak jsou na tom holky. Chtělo by to pořádnou snídani…venku začíná pršet.

Po sprše Jirka zjišťuje, že jeho tričko s kocourem ze včerejšího pivovaru má o číslo menší velikost, což nese krajně nelibě. Petrovo je naštěstí v pořádku. Plán je vyměnit tričko a vyfotit se před pivovarem a nejspíše i u zastávky „Pivovar“, snad budou mít takhle brzy otevřeno. Jana, Andy a Honza přišli k nám s dotazem, jak to s námi vypadá. Jana stojí ve dveřích a Jirka se z ničeho nic mohutně rozkýchal…

Honza by chtěl taky oranžové tričko z Kocoura, ale kdo ví, jak to bude s otvíračkou. Vyrážíme do pivovaru. Kupodivu mají otevřeno! Necháváme se jedním klukem vyfotit před „branami do Kocourkova“. Jirka se pokusil reklamovat tričko, ale s výměnou neuspěl a tak mu onen snad ještě ze včerejška vypruzený výčepní-prodavač vrátil alespoň peníze. Honza už nesehnal vůbec nic (pánské L) a tak částečně nespokojeni vyrážíme do Reichu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Dopolední focení před pivovarem Kocour

 

 

Na cestě do Německa mění Petr 20 Euro a Andy s Honzou stejnou sumu. Přejeli jsme hranice a „Saská etapa“ může započít. Petr s Andy se oblékli do oranžových kocourů, zatímco Jana, Honza a Jirka zůstávají věrni loňským expedičním trikotům. Jirka naviguje podle mapy, ale potřebujeme se vymotat ze spleti uliček, Jirka je optimista. Cestou míjíme pár chovných velbloudů v oboře.

 

Petr: „Musíme jet do Reichu, abychom viděli velbloudy!“

 

Cestou Německem sledujeme okolí a přitakáváme zdejší moderně – zajímavá architektura. Honza chce zastavit a vyfotit to pro Tomáše Havránka. Andy je nekompromisní.

 

Andy: „My si to pamatujeme.“

 

Že jsme se opět dostali na českou stranu hranic, to poznáváme bezpečně podle zástupů nepřizpůsobivců a bordelu obecně… bez komentáře, to srovnání českého a německého pohraničí musí člověk zakusit osobně. Honza kvituje mocný účinek Aulinu. Je svátek (5. 7.) a tak v Rumburku parkujeme zdarma. Počasí lepší být nemůže, je lehce pod mrakem a tak by se mělo cestovat opravdu dobře – „podmračnice obecná“, to je naše gusto.

Konečně snídáme. Našli jsme si krásnou kavárnu s bohatým výběrem, sladěným designem interiéru a krásnou obsluhou k tomu. To pak kafe jinak chutná, nemyslíte? Jirka si dává své oblíbené Picollo, Petr zase tradiční Presso bez mléka (Luongo), přikusujeme ořechové hřebeny (bohužel ne nejčerstvější) a okem estétů hodnotíme vkusné detaily kavárenských prostor. Jana si dopřává karamelové frapé a spolu s Andy a Honzou všichni tři snídají sladké a chlebíčky k tomu. Po snídani ještě kupujeme pečivo a pití na cestu. Pečivo není! Jakoby se po něm zem slehla… hlavně že je tutáč!

 

Památkově vděčný Rumburk nabízí loretu a kostel sv. Vavřince. Rumburská loreta bývá považována za nejkrásnější barokní památku na severu Čech. Byla vystavěna v letech 1704-1709 knížetem Antonínem Floriánem Lichtenštejnem. Rumburská loreta je dílo Jana Lukase Hildebrandta a okolní pískovcové sochy jsou díly barokního sochaře Františka Bienerta. Uvnitř poutní loretánské kaple se nachází socha Černé madony s Ježíškem z r. 1694. Kolem lorety byl v pol. 18. století postaven ambit s kaplemi a Svatými schody. Loretánská kaple byla součástí komplexu kapucínského kláštera a kostela sv. Vavřince.

 

Obecně rumburská architektura je zde zachovalá, krásné domy i fasády lahodí naším očím. Tu atypická přístavba kostela, tam zase velice hezká secese nebo kapucínský klášter. Začalo pršet. Fotíme si loretu i s 9 sochami světců. Jedná se o kulturní památku a tedy i s placeným vstupem a zákazem focení. Bohužel. Máme nakoupeno a Jana zase někde lítá – je jen jedno možné místo, kde ji hledat.

 

Jirka: „Jano! Íčko, Íčko, Íčko!“

Jana: „Bude zavřené, bude zavřené, bude zavřené.“

Jana: „Svátek, svátek, svátek.“

 

 

 

 

Rumburk – snídaňové momentky

 

 

Rumburská loreta

 

 

 

 

Stále poprchává, vyjíždíme z Rumburka, máme telefon do Zlých časů a doufáme, že by mělo být v neděli volné místo, navíc v pondělí už není svátek, což nám hraje do karet… tak snad lidi nebudou chtít pít. Jedeme po Šluknovském výběžku směrem na Šluknov. Navštěvujeme velice plodné Íčko v zámku a bereme si značné množství propag. materiálů a prospektů. Jana zmizela.

 

Jirka: „Kde je Jana?! Zase brzdí! Jedeme bez ní!“

 

Janča si opět courá, kam chce, bez ohledu na čas… „Nechováš se jako řádný člen výpravy!“ Koho mi to jen… Jedeme přes Velký Šenov a z auta fotíme šluknovské chalupy. Jirka chce čůrat a nemůže. Honza chce pustit do auta DVD s Haussmanovými „Zásadami mužského šovinismu“. Zamítá se, ale Jana s touto myšlenkou koketuje taky.

 

Jana: „Já chci vždycky poznat nepřítele.“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Šluknov – zámek a lidová architektura

 

 

 

V Německu pojedeme na Schönbach a Erenberg, směrem na Hohnstein. V autě hrají francouzské písničky „Zas“, což se zejména Janě velice líbí. Hned za hranicemi nás čeká složitá objížďka. Jirka vůbec neví, kde jsme a tak věříme Honzovi a šipkám. Petr dojedl svůj salám v Německu. Zjišťujeme jisté nesrovnalosti v názvech a památkách – slečna na Íčku nám pravděpodobně vyhledala místo Hönsteinu neplánovaný Hohnstein. Našla něco jiného, než jsme původně hodlali navštívit – německou románštinu. Na tu tedy nedošlo, ale zase taková ztráta to není, jsme nakonec v celku spokojeni. Přijíždíme do města Hohnstein, tedy jinde, než se plánovalo. Přesto je město krásné a má kouzelnou atmosféru. Oranžová trička Petra a Andy jen září a Honza lituje, že se na něj taky nedostalo.

 

Hohnstein je městečko i stejnojmenný hrad v Sasku. Hrad byl založen pravděpodobně na počátku 13. století jako česká hraniční pevnost proti markrabství míšeňskému. Hrad je prvně zmiňován roku 1353. V 16. a 17. stol. zde sídlily různé německé šlechtické rody, roku 1639, za třicetileté války, se ho neúspěšně pokusili dobýt Švédové. V letech 1919  1924 se hrad, postupně přestavěný na zámek, stal vězením pro mladistvé. Po nástupu nacistů v roce 1933 zde byl dokonce zřízen koncentrační tábor pro politické vězně. Zámek se skládá ze tří stavebně oddělených částí. Původní hrad se nacházel na nejvyšším místě ostrohu, kde je dnes novodobá romantická stavba s věží zvanou Zadní zámek. Stával zde bergfrit v podobě šestiboké věže a pozdně gotická kaple svaté Anny, zbořená roku 1951. Tato nejstarší část hradu byla z velké části zničena požárem v roce 1632. Budovy Prostředního zámku – sýpka, pivovar (dnes muzeum) a sídelní objekty s věží vymezují horní hradní nádvoří. Věž Prostředního zámku je nejstarší dochovanou stavbou hradu. Na dolní hradní nádvoří, na němž stojí Přední zámek, renesanční stavba z 16. století. Z náměstí se na hrad původně přicházelo po padacím mostě, později ho nahradil dnešní kamenný.

 

Hohnstein nakonec opouštíme bez prohlídky krásného hradu, nicméně německý hrad si ještě hodláme dopřát ve Stulpenu. Nabíráme tedy směr Stolpen (z Hohnsteinu je to 7,5 km) a pak rovnou na Míšeň.

 

Jirka: „Das ist super!“

Andy taky vidí slepou uličku: „To je slepé, slepé!“

 

 

 

Hohnstein – hrad

 

Honzík…

 

 

 

 

 

      

A další momentky v krásném prostředí saského městečka

 

 

 

Mimo záznam – dnes se Petrova přítelkyně se svou kamarádkou do Prahy, navštíví nás v neděli ve Zlých časech (obě přespí u známého), už se těším. Dnes spíme v Děčíně… Petr konečně přišel na to, proč už nemá salám, resp. proč jej zbylo na dojedení už tak málo. V SMS přítelkyni se zpětně v půli následujícího dne dočetl, že pozřel pořádný kus této libé uzeniny v noci (v 1:07 h. ráno) v kempu, zatímco ostatní už spali. Záhada zmizelého salámu je tedy vyřešena. Odbočujeme na Stürzu a Jirka konečně přestal kýchat, nic ho už nebolí ani netíží.

Dojeli jsme do Stolpenu, parkujeme a opět na nás „křičí“ jedna z mnoha kýčovitých zahrad (instalace betonového hradu a patinovaným kamením), o které zde v Německu vskutku není nouze (název Stolpen je odvozen od starolužického výrazu pro „sloupové místo“, což odkazuje k všudypřítomné hornině čediče, nacházející se jak podloží městečka, tak i na hradu. Stolpenská čedičová hora se tak řadí k nejvýznamnějším vulkanickým nalezištím čediče na česko-saském území).

 

Samotný hrad Stoplen se tyčí jako dominanta do kraje, malebně vystavěn na čedičovém masivu – bazaltové zdivo tak bylo logicky vkládáno do hradních stěn, čímž došlo k vděčnému využití dostupného stavebního materiálu. Romantická atmosféra hradu na skále působí přímo pohádkově. Kolem roku 1200 byl hrad Stolpen opevněným slovanským panským sídlem. Při německé expanzi na východ se začátkem 13. století ocitnul v rukou biskupů z Míšně a stal se jejich nejdůležitější rezidencí. Během husitských bouří a později i třicetileté války hrad úspěšně vzdoroval útokům a obléhání. Od r. 1675 byl hrad Stolpen přestavován na územní opevnění, ale v r. 1764 začalo docházek k jeho přirozenému chátrání. Poté, co nechal r. 1813 Napoleon odstřelit části opevnění, význam Stolpenu jako obranného strategického místa zanikl.

 

Děláme společné foto u hradu, v jehož blízkosti je postaven rovněž barokizovaný kostel. Největší pozornost na chvíli upoutal monumentální pomník lva a orlice, což nezůstává u českých patriotů bez odezvy.

 

Andy: „Český lev drží německou orlici.“

 

Také vypulírované náměstí ve Stulpenu je čisté a květinové. Je horko a Jirka se převlíká za autem na cestě.

 

Petr: „To víš, Němci jsou tak zvědaví na české holé řitě!“

Jirka: „Náhodou, nějaká pěkná Němka…“

Petr: „Du, du, du!“

 

 

 

 

 

Stolpen – panorama města a hrad s čedičovou skálou

 

 

 

      

 

 

 

Máme nafoceno a směřujeme do Míšně. Nabíráme směr Drážďany a pouštíme do auta Nohavicu. Drážďany pouze projíždíme, nestačíme se divit zdejšímu střetu kultur – jako dominanta se na horizontu pyšní zdejší monumentální mešita, zastiňující panorama Drážďan…Jirka fotí z okna. Dojeli jsme do Míšně (Meissen), je sobota odpoledne a je horko! Parkujeme na nábřeží Labe s nádherným výhledem na město, pěšky směřujeme k centru a cestou vzhlížíme k monumentálnímu zámku.

 

Jirka: Tak tady na skále se miloval Přemysl Otakar I. s mladou míšenskou princeznou Adlétou.“

 

 

V centru se necháváme unášet historickou architekturou: městské museum, pozdně gotický františkánský klášter s křížovou klenbou aj. Míjíme v uličkách krásné renesanční portály… chodíme po městě a nevíme, co dřív fotit. Všímáme si také kanálových poklopů s nápisem Meissen. Míjíme renesanční dům U psího rohu (Hunderwinkel), neogotický kostel v renovaci – Jirka fotí úplně všechno!

 Podle mapy má být u kostela starý pivovar, ale ten je zavřený – něpremáva (nový je dále od centra). Sedáme nakonec do hospůdky na náměstí, venkovní terasa je bohužel obsazena. Chceme 5x malý Meissner Schwerter. Obsluha má napilno a objednávka trvá, ale nakonec jsme příjemně obslouženi a v příjemné atmosféře čekáme na svá piva a něco teplého do žaludku. Andy vše hezky objednala v němčině (namísto malého bylo omylem objednáno jedno velké pivo, což je záhy napraveno). Honza si dokonce v Německu může dát malé pivo, neboť je zde pro řidiče tolerance alkoholu do 0,5‰. „Má pravdu, předsedo, může.“

 

 

Pivní nabídka míšeňské restaurace (0,3l = 2,30 E, 0,5l = 3,40 E, 1l = 6,20 E):

Meissner Schwerter Privat Pils. – Jana + okurková polévka (ta je dle místní kuchyně tradičně studená)

Meissner Schwerter Pils. Natur – Honza

Meissner Schwerter St. Afra Dunkel – Petr

Meissner Schwerter Lager Rubin – Jirka

Meissner Schwerter Urhell – Andy

 

Honza si kafe nedá: Jsme na pivně-památkové expedici a ne na expedici za kávou!“

 

 

 

Petr platí do hromady (16 E za všechny), ještě nezbytné WC a pokračujeme dál městem. Začalo lehce pršet, jdeme míšeňskými uličkami a sem tam se před kapkami schováváme v zákoutích a pod stříškami. V klášteře sv. Afra je prohlídka volná – obdivujeme krásně dochovaný renesanční arkýř. Jdeme k Míšeňskému hradu a Dómu. Andy objevila už druhý smírčí kříž v areálu hradu! Vstup do Dómu je obvykle za 4 Eura, ale nyní je zde koncert a tak se vstupné zvýšilo rovnou na 9 Euro! Což je příliš… Jdeme se podívat na hrad – Albrechtsburg Meissen. Celkový výhled na nádvoří hradu neuvěřitelně hyzdí megalomanský „šáša“… děs a hrůza! Prohlídku nakonec oželíme, není čas a vstup 8 E nám spolehlivě odrazuje, přesto, že bychom za jiných okolností rádi prohlídku absolvovali. Pozdní gotika v pravých formách nám tedy zůstává skryta (o co přicházíme, jsme si dohledali v luxusním katalogu za luxusní cenu). Vracíme se a naše loučení s Míšní provází dusno a mrholení. Jedeme na Drážďany, objíždíme město po dálnici…zase prší. Dnešek byl bohatý kulturně, zatímco včerejší etapa dominovala ohledně piva.

Míříme na Pirnu a náladu v expedičním voze umocňuje Josef Haussman a jeho šovinismus.

 

 

 

     Imanuel Kant: „Manželství je smlouva o vzájemném užívání pohlavních orgánů.“

 

 

 

Meissen – parkování na nábřeží

 

Panorama s Giráky a hradem

 

Ochutnávka v hospůdce v centru

 

Šáša na hradě

 

Pozdně gotické schodiště

 

Unavení Giráci při cestě k autu…

 

 

        

Starý pivovar; ochutnávka v hospůdce; focení u portálu, nezbytná dokumentace kanálu

 

        

A památky…

 

 

 

Přijíždíme do Děčína (Ústecký kraj) a hledáme kemp. Nacházíme jej, ale k naší nelibosti zjišťujeme, že se jedná o snad ten nejdražší a nejméně pohostinný kemp, situovaný pod mostem (!). Za osobu zde chtějí 80,-Kč, stejně tak jako za stan. Auto si cení ještě o 10,- korun více. Děčínský kemp tak hodnotíme jako nejhorší a zároveň nejdražší z doposud navštívených. Ubytovali jsme se, rozbili stany a osprchovali se.

Vyrážíme do pivovaru pěšky, cesta potrvá cca 20 minut. Je docela horko, už se těšíme na pivečko! Jsme na místě, pivovar je opravdu krásný, sídlí v historické budově, pěkně zrestaurované i s obchodním centrum, což je neklamný argument pro tvrzení, že konverze památek je opravdu možná. Interiér je nádherný, klenby cihlové, zdivo je obkládané a vkusné lavice i stoly celému prostoru jen přispívají. Vše je ale vykoupeno vysokými cenami: 0,3l = 33,-Kč! Vkusně odění číšníci v klobouku, košili a tmavých vestách dodávají atmosféře šmrnc.

 

 

Pivní nabídka:

Válečník 13° – svrchně kvašený nefiltr, speciál (Jirka 3x + Honza + Petr 2x)

Karel 16° – IPA

Pouštní kráska 11° (Andy, Jana, Petr, Honza)

AK 47 – Nomád (Petr, Honza, Jirka)

Kapitán 11° (Jana – průměr, nic moc)

Pelikán 16° (Honza, Jirka, Petr)

 

Jídlo: vaří zde skvěle

Jana – gulášovka

Honza – gulášovka + bůček

Andy – zelňáky

Jirka – guláš

 

 

    Jirka zkouší po druhé zavolat do ubytovny v Praze-Libni (Drahobejlova 1058/17). Zprvu byl neúspěšný a nedovolal se, snad se zadaří tentokrát. Se Zlými časy prozatím stále neuspěl.

 

Andy: „Chesus žádá další dávku, kope prcek!“

Petr: „Žíráci ožíráci jedou.“

 

     Řešíme účinek opilosti pivem se slámkou – že by výzva? Ale takoví dobytečci snad nebudeme a tak se spokojujeme s potvrzením či vyvrácením onoho mýtu. Na internetu hledáme seriózní výzkumy, které nám problematiku objasní. Na okraj dodejme, že letošní expedice není o etiketách, snad jen s výjimkou Dobrušky, kde si Jirka udělal alespoň částečnou radost.

 

Jirka: „Od podzimu jsem na etikety ani nešáhl, je to blíženecká nemoc… ale nemoci se vracejí.“

 

Stále jsme v Děčínském pivovaru, v televizi probíhá fotbalový přenos z Mistrovství světa 2014 (Holandsko x Kostarika). Fotbal nás moc nebaví, nic zásadního se na hřišti neděje, ale postupně se hra otevřela… Jirka a Petr ukecávají Honzu na Válečníka 13° – nejlepší pivo, povedlo se!

 

Andy: „Honzulíne, aby ráno nebylo ʽjá jsem ti to říkalaʼ.“

Tři Válečníci – připili si tři sedláci…

Petr: „Přátelé, já su sedlák a teď spokojený sedlák.“

 

Čas uběhl jak tři škopky a najednou jdeme z pivovaru, pouštíme si cestou Kryla z mobilu (Lilie a Jeřabiny)… Petr komentuje soudržnost členů expedice s narážkou na Jirku a Honzu.

 

Petr: „Ještě včera šli každý jiným směrem a teď už jdou zas spolu – pivo spojuje!“

 

Jirka s Honzou si ještě na stojáka dali Black Hawk – tmavé a hořké pivko, což někteří z nás ani nezaregistrovali, prý bylo dobré… zde končí zápis (pozn. red.)…

 

 

Pokračování…

 

 

 

Děčín – náš kemp s pohledem na zámek

 

Na cestě do pivovaru…

 

Děčínský pivovar a zároveň obchodní centrum

 

 

 

A momentky z degustace…