GIRO DI BIRRA 2014

„Památková“ 2. etapa expedice, čtvrtek 3. 7. 2014 (ujeto 143 km, celkem 346 km)

Středa 2. 7.

Pátek 4. 7.

Sobota 5. 7.

Neděle 6. 7.

Pondělí 7. 7.

Všechny ročníky expedic

 

Deník Gira od Petra Hrabovského

 

     Je ráno v Žamberku, procitáme do překrásné, prosluněné a poklidné atmosféry probouzejícího se kempu. Jana má stan zcela na jiném místě, než včera! Že by UFO? Nebo snad Petr s Jirkou tak hlasitě chrápali? Vina tentokráte nebyla na straně členů Gira, nýbrž… skutečnou vinu hledejme u jiných hlučných kepmistů, kteří až do 3 hodin ráno halasili, nedbajíce klidného spánku okolních stanů. V tento nekřesťanský ranní čas si tak deprivovaná Jana byla nucena přestěhovat celý stan a několik metrů dále od zdroje hluku.

 

     Honza: „Andělíne, tutáč… Andělínkoš ticho, budu nervózní a něco ztratím…Andělíne, nezdržovalo…máš pravdu, máš pravdu“. „Nevzali jsme ani žáboslavy ani kroksáče*.“

 

*„žáboslavy“ a „kroksáče“ (vzdušná letní obuv – pozn. red.)

 

     Jediný Honza má v tričkách (Giro dresech) osobitý systém. Jeho algoritmus užívání je následující: na každý den (etapu) letošní expedice má vyhrazeno jedno tričko z předešlých ročníků a to podmíněno chronologicky od r. 2011 až po letošní ročník 2014, na který plánovitě připadne nejnovější trikot.

     Jirka a Petr vstali o něco dříve a využili času procházkou na kafe. U obsluhy se střetávají s „moc milou“ slečnou, jejíž ironický úšklebek sice Jirka naštěstí nezaznamenal, avšak výzvu slečny o společné placení už reflektoval obranně-útočným sarkasmem: „Nejsme manželé“. Po návratu do kempu se balí stany: „Kde je snaha, je i cesta…ale výsledek nulový“ (nezdařený první pokus – pozn. red.).

 

 

 

Při výjezdu z kempu plánujeme detailněji konkrétní památkové body na trase dnešní etapy. Čekají nás hned dva smírčí kříže (ve zdejším okrese Rychnov nad Kněžnou jsou dokonce tři), jeden kříž spadá do katastru Vamberku a další se nachází v Rybné nad Zdobnicí. Jeden je v lese a ten asi nenajdeme, druhý se má ovšem nacházet asi 70m od sochy sv. Prokopa při staré lesní cesta do Rybné. Lepší mapa u cesty přibližuje lokaci kříže, snad jej nemineme. Jirka s Honzou a Andy ještě prohlížejí zdejší barokní kostel sv. Jakuba. Honza s Jirkou kontrolují pneumatiky, zda je kousek gumy výliskem od výroby nebo důsledkem najetí na obrubník apod. (první verze je pravdivá).

 

 

 

Rybná nad Zdobnicí – kostel sv. Jakuba

 

 

 

Jedeme do Pekla nad Zdobnicí. Cestu lesem protíná nepřehledný železniční přejezd, Jirka vystupuje a navádí auto přes koleje, neboť není ani z předních míst řidiče a spolujezdce bezpečně vidět. V Pekle nás čeká krásný barokní most přes řeku Zdobnici. Krytý most věšadlové konstrukce pochází z roku 1840, jedná se o utilitární stavbu, která však nepostrádá své osobité kouzlo. Je dlouhý přes 17 metrů a uvnitř je široký 5 metrů. Vnější šířka je 6,2 metrů, díky čemuž patří k nejširším dřevěným mostům u nás. Zajímavostí mostu je podélné bednění a žaluziové okno. S mostem je spojena i jedna nešťastná příhoda, když při koupání pod ním ochrnul akademický malíř Antonín Slavíček.

Raději jsme opatrní, neboť nám Jana sdělila, že se jejímu Milanovi zdál nehezký sen o naší expedici (nic neblahého však dnešní ani následující etapy nepotkalo). Přecházíme most, fotíme, nasedáme do auta a jedeme do Vamberku na „smírčáky“. Počasí se vydařilo a tak cesta malebným krajem polí a luk ubíhá příjemně.

 

     Jirka: Byli jsme v pekle a jedeme do nebe.“

 

 

 

 

Peklo nad Zdobnicí – barokní krytý most

 

 

 

Hledáme smírčí kříž, brázdíme uličkami. Riskneme to do zákazu vjezdu? Paní s košíkem se odvážila, Honza s Toyotou raději ne. Ve Vamberku nás čeká kostel sv. Prokopa, židovský hřbitov, kostel sv. Barbory a muzeum krajky.

 

Kostel sv. Prokopa byl postaven v letech 1712–1713 na místě pův. kostela ze 14. stol. V r. 1898 vyhořel a při následné opravě získal dnešní podobu. Pod kostelem je krypta, ve které bylo nalezeno na třicet mumií ze 17. a 18. stol. Židovský hřbitov byl údajně založen před rokem 1673, doložen je z roku 1688, postupně byl rozšiřován. Nachází se zde okolo pěti set deskových náhrobků barokního a klasicistního typu s hebrejskými, německými a českými nápisy z let 1700-1940 (nejstarší čitelný náhrobek z roku 1700). Na náměstí nalezneme kašnu a mariánský sloup, na hřbitově kostel sv. Barbory. Vděčnou turistickou atraktivitou je u nás asi nejvýznamnější muzeum krajky (založeno již roku 1929), nabízející jedinečnou expozici spojenou s vývojem české krajky od 18. stol. do dnešních dnů.

 

     Janě se nelíbí, že nezbývá čas právě na muzeum krajky.

     Jirka: „Ale s muzeum krajky se nepočítalo.“

     Jana: „Ale je tam napsané.“

     Jirka: „Ale nebylo v plánu!“

     Jana: „Ale muzeum vyjelo z počítače!“

     Jirka: „Prostě v 10:30 je odjezd.“

 

Jana to nemůže překousnout a tak se jde k muzeu alespoň podívat. Je hezké a má vkusnou fasádu. Nakonec šla s Janou i Andrea a dostaly se i dovnitř (na prohlídku ovšem nebyl čas). Za řekou na nás čeká smírčí kříž.

 

     Honza: „Já jdu s váma, krajka mě nezajímá.“

 

     Na cestě za smírčím křížem přecházíme most s osmi sochami světců, dokumentujeme sochy a přicházíme ke smírčímu kříži. U něj se pochopitelně také fotíme, je legrace a Jirka má „oslí uši“. Kdosi nadhodil myšlenku o změně vedoucího expedice na každý den.

 

     Jirka: „Necháme v neděli a pondělí rozhodovat holky“.

     Jirka: „No, možná jsem řekl blbost…“.

 

     Jdeme ke hřbitovnímu kostelu sv. Barbory, ten nás nijak zvlášť neoslovuje, na rozdíl od krásně zachovalé vily s dochovanými architektonickými detaily a půvabnou mozaikou. Také tento dům si fotíme z průčelí i za zahrady a pokračujeme v cestě dál.

 

 

 

Vamberk – náměstí s kašnou a kostelem sv. Prokopa

 

Muzeum krajky – důvod Janiných protestů…

 

Most se sochařskou výzdobou

 

Smírčí kříž a Jirkovy oslí uši (aneb těžký úděl všech vedoucích)

 

 

      

Další památky ve městě: vila u hřbitovního kostela; sousoší sv. Anny pod kostelem sv. Prokopa; detail kašny na náměstí; hřbitovní kostel sv. Barbory

 

 

 

     Míříme na Rychnov nad Kněžnou. Zde nás čeká hned několik zajímavostí: gotický kostel sv. Havla, klasicistní radnice, zámek s kostelem Nejsvětější Trojice a také pivovar.

 

 

 

     Kostel sv. Havla pochází z 2. pol. 13. století, upraven byl r. 1521 Vojtěchem z Pernštejna a pseudogoticky restaurován r. 1893. U kostela najdeme pseudorománskou zvonici. Klasicistní radnice byla postavena v letech 1802–1804, pravděpodobně J. Najmanem (první písemná zmínka o budově rychnovské radnice je z roku 1596). Zdejší židovská synagoga má charakter barokně klasicistní budovy z r. 1782. Nachází se v místě renesanční synagogy, zničené požárem v r. 1779. Za 2. sv. války byla zpustošena (po válce sklad a prodejna plynu). Od 90. l. 20. stol. zde sídlí Židovské muzeum Podorlicka a Památník Karla Poláčka. Zámek byl vybudován jako barokní stavba v letech 1676 – 1690 pro Františka Karla Liebštejnského z Kolovrat. Před rokem 1722 byl zámek patrně podle návrhu Jana Blažeje Santiniho-Aichla upraven do nynější podoby. Zámecký kostel Nejsvětější Trojice je pozdně gotická stavba, vystavěna v letech 1594–1602 tehdejším majitelem Kryštofem Getengelem z Neunberku. Hlavní průčelí bylo v r. 1713 kulisovitě předloženo pravdě-podobně J. B. Santini-Aichlem. Kostel byl poškozen požárem (1798) a později novogoticky přestavěn. Budova starého pivovaru vznikla přestavbou renesančního zámku, připisovaného Trčkům z Lípy, spíše ale zbudovaného po r. 1578 Kryštofem starším Betengelem z Neunperku. Po ztrátě funkce panského sídla tu (až do r. 1962) fungoval pivovar. Po restituci a rekonstrukci na poč. 21. století zde bylo vaření piva obnoveno.

 

 

 

V zámecké kavárně v areálu krásného nádvoří i s papouščí voliérou si dopřáváme kýženého kafíčka a Jirka kupuje v lahvi Rychnovského polotmavého Kaštana 11°. V kavárně si Jirka a s Honzou ukazují fotky z občanky, Honza zobe ginko bělobu a probiotika.

     Zvedáme se, hodinový parkovací lístek se krátí. Jirka fotí jako za starých časů rychnovské chaloupky. Před rychnovským pivovarem se fotíme, kvitujeme bohatou nabídku piva, ale děláme jen „kuk“ a pryč (není totiž čas).

 

 

 

Rychnov nad Kněžnou – zámek

 

Zdejší pivo Kaštan ochutnáváme v zámecké kavárně (pivovarská restaurace otevírá bohužel až odpoledne)

 

Spokojený a „nadopovaný“ Honzík

 

Zavřená pivovarská restaurace

 

 

      

Fotit památky nezapomínáme: kostel sv. Havla; radnice na náměstí; zámecký kostel N. Trojice, obnovená lidová architektura pod zámkem

 

      

A momentky taky…

 

 

 

     Jedeme na Bílý Újezd. V autě plánujeme webové stránky Giro di birra a bavíme se o jejich případné podobě. Památkově nabízí Bílý Újezd kostel Proměnění Páně a krásnou zvonici.

 

     Raně gotický kostel pochází z 2. pol. 13. stol. Dnešní podoba je již novorománská (přestavba r. 1896). Jednolodní stavba má pětiboký závěr se sakristiemi po stranách. Za zmínku stojí cenný barokní hlavní oltář (F. Pacák, 1747) aj. Vstup do areálu je umožněn hranolovou zvonicí se šindelovou střechou z 16. století (zděná stavba s bedněnou vrchní částí). Dochovány jsou dva zvony (z 1. pol. 16. stol. a z r. 1564).

 

     Vše je řádně nafoceno a přesouváme se do dalšího bodu na trase dnešní etapy - Dobrušky.

 

 

 

 

Bílý Újezd – kostel se zvonicí a členové expedice pod jejím průchodem (zároveň bránou na hřbitov)

 

 

 

     Také Dobruška má co nabídnout.

 

 

     Kostel sv. Ducha, jednolodní, podélná gotická stavba
s trojúhelným štítem, odsazeným obdélným závěrem a čtvercovou osově umístěnou sakristií. Renesanční přestavba pochází z r. 1550, barokně byl kostel přestavěn v r. 1761. Při kostele nalezneme barokní hranolovou zvonici z r. 1687.
Židovský hřbitov byl založen r. 1675. Mezi nejstarší náhrobky patří goticko-renesanční z r. 1688. Barokní náhrobky jsou výrazně zdobené, klasicistní mají stříšky a sloupky. Dobrušský mariánský sloup se sochou Panny Marie (1736) je obklopen sochami svatých (Jan Nepomucký, František Xaverský, Florián a Václav). Renesanční radnice s věží byla postavena ve 2. pol. 16. stol. Poničena byla požáry v letech 1806 a 1866. Rodný domek F. L. Heka je jedním ze symbolů Dobrušky. Dům dokládá původní ráz dobrušské architektury 18. stol. Expozice v domku byla veřejně otevřena v květnu 1972. Přístupné jsou tři místnosti – obytná, kupecký krám a třetí místnost je koncipována jako expozice F. L. Heka.

 

 

 

     Nás nejvíce zajímal dobrušský pivovar, který byl postaven po požáru města v r. 1866. Roku 1948 byl pivovar komunisty znárodněn a od r. 1969 nese zdejší pivo jméno Rampušák. Od r. 1985 byl pouze stáčírnou náchodského piva. V r. 1991 bylo vaření piva obnoveno a od r. 2008 vystupuje opět pod jménem Rampušák.

     Na náměstí „Giráci“ zastavují rukama monumentální, na vodě točící se kouli. Za jednou ze zdejších výloh fotí Jirka „Mega šneky“.

 

     Petr: „Budou to šneci z Černobylu.“

 

     Jdeme do pivovaru za kostelem, ten je však otevřen až od 14 hodin a my nemůžeme čekat, volíme raději oběd. Musíme se spokojit jen 1,5 l 13° v petce na večer. Budeme bědovat nad teplým pivem v kempu? Uvidíme. Jsme na obědě na náměstí, dáváme si po třech malých a docela dobrých Rampušácích 11°. Konečně máme něco teplého do žaludku. Jana si opět někam odběhla.

 

     Jirka: „Kde je zas ta Jana?!“

 

     Čekající Jirka s Petrem v autě hrají kámen-nůžky-papír o to, kdo bude kvůli Jany vystupovat a pustí ji ze své strany do auta. Petr prohrál a tak pouští Janu on.

 

 

 

Dobruška – nejen kašna, ale i atrakce…

 

 

Hrajeme si i v pivovaru, co už…

 

Společná fotka u rodného domu taky nesmí chybět

 

 

      

 

      

A tradiční mix památek (radnice, kostel, rodný dům a pivovar) i momentek (hrátky na náměstí i v pivovaru, „šneci z Černobylu“)

 

 

 

     Po obědě směřujeme do Opočna a pak do Josefova. Opočenský zámek a prohlídku možná vypustíme, samotné město ne. Body na trase je nutno redukovat z nedostatku času. Nové Město nad Metují proto vynecháváme.

     Jsme v Opočně. Petr zbystřil, neboť zde probíhá aktuální výstava ilustrací Zdeňka Buriana (alespoň si bere propagační letáky). Míjíme výstavní plakát na Buriana a Honzu štvou nedočkaví řidiči. Opočno se pyšní zámkem, upraveným náměstím, sítí pozdně renesančních měšťanských domů s krásnými fasádami a uličkami. Nelze si nevšimnout solitérské roubené dřevěnky nebo hřbitovního kostela P. Marie se zvonicí, který vznikl již na počátku 17. století, nicméně byl z velké části přestavěn v r. 1810 a to za účelem zřízení hrobky pro rodinu Colloredo-Mansfeld. Andy ale nic neviděla, neboť měla hovor.

 

     Jirka: „Ale neboj, ono tam z té pozdní renesance moc nezbylo.“

 

     Státní zámek Opočno nabízí prohlídku (volíme malý okruh), kterou máme díky Andy a jejímu průkazu NPÚ téměř zcela zdarma (4x zdarma a 1x placeno → 110,-Kč do společných nákladů).

     Máme možnost shlédnout krásné arkády, sochy jelenů, panorama s výhledem do lesnatého kraje s řekou…a Jana letí tradičně na poslední chvíli! Průvodcem je mladý zkušený kluk. Prošli jsme si africkou a americkou část sbírek rodu Kolorádo-Manfeldů. V zámku byla možnost projít pod „lustrem věrnosti“, jenž by měl správně podle pověsti nad každým nevěrníkem spadnout. Pod každým z nás, kteří se odvážili pod lustrem projít, však odolal a bez hnutí stojí v zámku i nadále. Úchvatná byla také zámecká knihovna, obsahující 6,5 000 z 10 000 svazků, malá a velká obrazárna nebo také vystavené benátské sklo.

     Po prohlídce Jirka, Jana, Andy a Honza neodolali a podlehli pravé točené Opočenské zmrzlině. Petr zůstává věrný svému salámu – Vysočina forever! Spokojeni usedáme do auta a mizíme na Josefov. Cestou se pravděpodobně ujasňuje budoucí jménu malého Chesuse – měl by to být skutečně Adam!

 

 

 

Opočno – roubenka s Janou

 

Loudilové mezi renesančními arkádami zámku…  „Nedám!“ J

 

Opočenská zmrzlina

 

 

        

 

        

Tradiční mix…

 

 

 

     Vítá nás Josefov. Projíždíme ulicemi a na první pohled na nás dýchá atmosféra nevábně vzhlížejícího, rozbitého města, zejícího prázdnotou a depresivním řádem. „Tady chcíp pes.“

    

 

     Toto utilitární vojenské město obsahuje mohutnou bastionovou pevnost, budovanou v letech 1780-87 na podnět císaře Josefa II. pro střežení Náchodské branky proti invazi Prusů. Projekt vypracoval inženýr a generál Duhamel de Querlonde. Raritním je systém podzemních chodeb o celkové délce 45 km! Z historie se dozvídáme, že k obléhání pevnosti nikdy nedošlo, Prusové ji r. 1866 obešli.

 

 

     Projíždíme Josefovem a míjíme masivní cihlové valy a stavíme auto u parkoviště lemovaného sítí železných ježků. Klasicistní pevnostní město je protkáno kasematy. Hodláme navštívit samotnou pevnost, před tím však ještě hledáme smírčí kříž. Nalezený kříž nese výraznou rytinu sekery, jako vražedné zbraně.

     Přesouváme se k samotné pevnosti, kupujeme lístky (milý pokladník a průvodce nám dokonce poskytuje sníženou cenu i přes to, že zde průkaz NPÚ neplatí). Na prohlídku podzemních kasemat čekáme společně s početnou dětskou skupinou (patrně tábor). Průvodcem je charismatický menší pán o holi, ve stylovém odění a s vojenskou čapkou. Svým oděním upomíná vojenský mundúr Josefovské éry – jakoby tento pán přetrval v pevnosti až do dnešních dnů. Poutavý výklad prozrazuje zapáleného milovníka vojenské historie té doby… Navštěvujeme lapidárium Matyáše Bernarda Brauna – máme jedinečnou možnost prohlédnout si originály Braunových soch. Morový sloup, který stojí na Jaroměřském náměstí, na svém vrcholu obsahoval sochu Nanebevzetí Panny Marie s původně polychromní výzdobou. Ta však byla kvůli vlhkosti odstraněna. Socha „plačící ženy“ je mezi ostatními v Lapidáriu považována za vrcholnou plastiku Brauna.

 

 

    Uvnitř bastionu se nachází válečná prachárna, kam byl ukládán střelný prach v době války. Prachárnu chránilo proti přímému zásahu a výbuchu prachu masivní cihlové zdivo. Dozvídáme se mnoho zajímavostí ohledně ostatních kasematních ubytovacích prostorách, jakými bylo zázemí pro dělostřelce (měli přepych, komfort pro šest vojáků obsahoval tzv. černé kuchyně, ve kterých se vařilo na otevřeném ohni). Celý opevněný prostor skýtal téměř 8 000 vojáků, přesto se zde dalo ubytovat maximálně až 12 000 vojáků. Pro tyto všechny zde bylo poskytnuto zabezpečení až na 5 měsíců (od dobývání pevnosti se ale zpravidla upouštělo již po 3 měsících, neboť nebylo další obléhání ekonomicky výhodné). Dozvídáme se, že se cihly pálily v nedaleké Jaroměři a to v počtu 40 000 000 ročně! Stavělo se 7 let. Hlavním účelem zásobované pevnosti bylo poskytnout zázemí polnímu vojsku při obraně zemské hranice. Za své hovoří výmluvná skutečnost, že součástí pevnosti byl také mlýn, jatka, pekárny a pivovar! Jelikož se při stavbě tak rozsáhlého pevnostního komplexu nedostávalo dřeva, pálily se cihly pomocí uhlí – po prvé v Evropě. Odsud tak pochází termín „josefovská cihla“.

    

 

     Výklad průvodce je skutečně vyšperkovaný. Následně navštěvujeme samotné kasematy, procházíme s loučemi kilometry chodeb a oproti venkovnímu horkému počasí citelně zakoušíme zprvu žádoucí, posléze však již ne tolik příjemné ochlazení a tmu. Teplotní rozdíl při vycházení z temných a studených chodeb je až neuvěřitelný. Obohaceni o nevšední zážitek opouštíme Josefov a směřujeme dál po trase.

 

     Petr: „Andy a Velichovky?“

     Andy: „Zapomeň, jedem.“

 

 

 

 

 

 

 

 

Josefov a prohlídka kasematů…

 

 

        

 

 

 

    

 

 

 

 

     Velichovky a Hostinné z nedostatku času vynecháváme a poněkud měníme trasu.

     Honza prošel řidičským testem – projel přes most zkušeně „na zrcátka“. Jedeme na Miletín, máme sice žízeň, ale alespoň je nám teplo (z Josefovských kasemat jsme přeci jen poněkud zkřehlí). Jirka naviguje ze zadního sedadla.

     Neplánovaně objevujeme smírčí kříž v Sedlci (první ho viděl Honza a musí se s ním vyfotit).

 

    

 

 

Honzíkův řidičský test pod Josefovem

 

Smírčí kříž v Sedlci – v hlavní roli opět Honzík…

 

 

 

     Další kříž nás čeká v Lanžově u kostela sv. Bartoloměje. Honza už je za plotem a hledá. Románský portál, sešikmené zdi a v jedné z kostelních zdí je zazděn právě onen smírčí kříž a ve druhé zdi je částečně zazděn jiný kříž, patrně starý náhrobník.

     Je to naše první románské setkání, o němž Andy snad ani netušila, velmi příjemné překvapení. Před kostelem stojí krásná socha sv. Jana Nepomuckého. Jirkovi došla druhá baterka! „Jirka šel pro Kuču do auta bez klučů.“ Jirka kýchá…Honza kýchá – všichni se polekali, dobíráme si jej, že by mohl jet na podzim na Pálavu plašit špačky.

 

     Honza: „To musíme rozchlastat!“

 

 

 

Původně románský kostel sv. Bartoloměje v Lanžově

 

 

      

Torza náhrobku a smírčího kříže; zítřejší vedoucí dne a detail románského portálu

 

 

 

     Stavíme v Miletíně.

 

     Čeká nás kostel Zvěstování Panny Marie z poloviny 13. stol., přestavěn Bartolomějem z Valdštejna na počátku 17. století. Roku 1899 opraven po požáru A. Cechnerem do dnešní neogotické podoby. Před miletínským zámkem, v bezprostředním okolí kostela Zvěstování Panny Marie, můžeme předpokládat areál zaniklé komendy či hradu řádu německých rytířů. Ti získali Miletín darem roku 1241 a vlastnili jej do roku 1403. Nepříliš prozkoumaná lokalita pravděpodobně obsahovala kapli, která dnes tvoří obdélný presbytář kostela. Výzkumem byl severozápadně od kostela zjištěn románský nebo raně gotický sklep a několik suterénních prostor, které spojovala chodba se studní. Renesanční zvonice byla postavena na ruinách brány komendy. Roku 1586 zvýšena na tři patra, poškozena při požáru roku 1846.

    

     Konečně navštěvujeme Miletínský pivovar. Usedáme na pivovarské zahrádce a prověřujeme kvalitu místní pivní nabídky:

 

Světlý ležák 12° (chutná dobře)

Světlé výčepní 10° (nebyla bohužel uvařená)

Tmavý speciál 13° (rovněž skvělá chuť!)

 

     U stolu se seznamujeme s místním pivním nadšencem, vyměňujeme si názory, představujeme se jako pivně-památková expedice z Ostravy, což se setkává s úspěchem
a uznáním:

 

     Místní nadšenec: „Máte krásné poslání.“

     Jirka: „A při kvasnicovém pivu i něco jiného.“

 

 

 

Miletín – zvonice a kostel Zvěstování P. Marie, původně zde stávala komenda řádu německých rytířů

 

V zahradě pivovaru…

 

 

 

      

Holky nejprve daly přednost cukrovinkám – známým miletínským modlitbičkám, teprve potom došlo na focení a pivo, nakonec i na památky.

 

 

 

     Z Miletína vyjíždíme příjemně naladěni a směřujeme do naší cílové stanice – Vrchlabí, kde dnes přespíme v kempu Liščí farma.

     Ráz krajiny se začíná měnit, Podkrkonoší se projevuje stále znatelněji. Jedeme přes hrad Pecku a symbolicky opět protínáme trasu naší první expedice z roku 2011. Pro Janu je to nová informace, pro nás již nostalgie. Chce to Kryla! Petr se hlásí o hudební podkres nejlépe v Krylovském duchu, Honza pouští Jimiho Hendrixe. Nakonec však stejně zazní náš oblíbenec, což kvitují především Petr s Jirkou. Autem zní legendární hity jako „Anděl“ nebo „Král do boje táh…“. Přes Dolní Branou míříme do Vrchlabí.

 

     Přijíždíme do Vrchlabského kempu – je zavřeno! Na vrátnici nikdo a závory dole – přijeli jsme pozdě o 10 minut. Co teď? Napadají nás různé scénáře. Máme rozbít stany na černo a ráno to vyřídit a zaplatit? Voláme majiteli, povedlo se a vedoucí kempu nám otevírá bránu na dálku. Vše je domluveno, že se ubytování zaplatí až ráno. Andy vjela do kempu, měla klíče v autě.

     Ubytovali jsme se a hodláme jít do pivovaru. Pivovary jsou zde ale dva: Pivovarská bašta a pivovar Hendrych. Přijeli jsme do prvního pivovaru Pivovarská bašta nakonec autem (Honza řídil) a zpátky pojede Andy.

 

 

Vrchlabský pivovar Pivovarská bašta, pivní nabídka – první kolo:

Polotmavá 11° – Honza (+ guláš)

Bezová 11° – Petr (+ hermelín)

Bezová 11° – Jana (kyselo v chlebu)

Tmavá 14° – Jirka (+ guláš)

Andy (kyselo v chlebu)

 

Pivní nabídka – druhé kolo:

Světlá 12° – Petr a Jirka (12° je nejlepší!)

Bezová 11° – Honza

 

Pivní nabídka – třetí kolo:

Polotmavá 11° – Jirka a Petr

Světlá 12° – Honza

 

     Z Pivovarské bašty míříme do druhého vrchlabského pivovaru Hendrych. Nabízí se nám možnost řízených degustací místních nepasterizovaných piv (nefiltrů) po malých třetinkách, chvíli váháme, ale nakonec se rozhodujeme pro degustaci. Andy chce degustovat všechny třetinky piv! To je panečku řidič! Poněkud zmatkujeme s objednávkami a dvě slečny výčepní z nás asi velkou radost nemají. Přesto je degustace objednaná a my můžeme koštovat a hodnotit.

 

Pivní nabídka – degustace:

8° – spodně kvašená, plná chuť, hořčejší (2x)

11° – spodně kvašená, „vlajková loď“, český chmel (nejlepší! 4x)

13°– spodně kvašená, polotmavý speciál, nasládlost upozaděna ve prospěch hořkosti - 5,7% (skvělá! 2x)

16°– svrchně kvašená, speciál APA, vůně evokuje banán, mango a černý bez - 7,5% (vynikající! 2x)

 

     Jirka: „Já se těším na 16°, tu si vemem do kempu a usnu.“

     Jirka: „13° a 16° jsou top“

     Jana: „Mi chutnala 8°.“

     Honza: „8° je OK mezi těmi slabšími.“

     Andy: „16° je top.“

   

    Obecně se však většina shodla na 16° jako na prozatím nejlepším pivu expedice. Honza, Jirka a Petr berou celou platbu za degustace na sebe a holky tak nemusí sáhnout do peněženek. Vracíme se…

 

Pokračování…

 

 

 

 

 

Vrchlabí - pivovar Pivovarská bašta

 

 

Vrchlabí - pivovar Hendrych

 

 

      

Momentky z pivovarů…