GIRO DI BIRRA 2013 neb Tam a zase zpátky

„Střízlivěcí aneb hromská pěst“ 6. etapa expedice pátek 5. 7. 2013 (ujeto ? km)

Budíček po nezřízeném večeru v kepmu je nesynchronizovaný. Jirka se snaží vstát, Petr jej nezávisle následuje. Andy s Honzou a Janou si dávají na čas, vstávají jako poslední. Petr je zcela fit (pravděpodobně díky pravidelnému promaštění trávicího traktu salámem v průběhu celé expedice). Jirka je na tom z nás nejhůře – není se čemu divit, vzhledem k pojetí včerejšího večera. Andy příliš nemluví, ale nejlépe jí asi nebude. Jirka si šel zpátky lehnout do auta…po chvíli zavírá i dveře, nechce být viděn, natož focen. Chtěl nás tak moc dohnat, až nás předběhnul. Honzu bolí hlava, jde si k Petrovi pro meducínu – Aulin s Novalginem tlumí bolest do půl hodiny. Osvědčený lék Honzovi podle očekávání pomáhá. Jana se cítí a vypadá rovněž fit (rozumně to večer nehrotila). Na Hlučín to momentálně vůbec nevypadá.

Dáváme střípky z večera dohromady a společně rekapitulujeme včerejšek. Vzpomínáme, jak se navečer cestou do kempu mocně pělo, že padly dva pivní petoně Dražíče, po sýrech a salámu se slehla zem, jak někteří vytuhli a jiní brzy po nich…ale cítíme, že jsme si to báječně užili, neboť neměl včerejší večer pachuť poslední noci expedice! Nelitujeme. Počasí se zatím drží, ale je pod mrakem. Všude je děsně moc komárů – pruda!

Honza: „Tak už vím, že se dá zrakvit i z piva.“

Petr: „Kde máme peníze?...Aha, včera večeře byla….“


Honza: „Jirko, nerad to říkám, ale asi bude řídit Andrea.“

Jirka: „NE!“


Honza: „Teď bych viděl ten Hlučín vyloženě z musu.“

Petr: „Jó, jó, chlastat to ano, ale přijmout následky, to ne.“

Jirka hledá záchod a mobil. První se daří, druhé ne. Nenachází jej ani v autě, ani na vrátnici v kempu. Třeba zůstal ve včerejší reštyce – U zelených očí. Kdo ví, ale za zkoušku to rozhodně stojí, zajdeme tam a třeba budeme mít štěstí.

Jdeme na kafe, bez bab! Jana s Andreou zůstávají v kempu. V okolí kempu si prohlížíme krásnou novogotickou hrobku Schwanzerbergů, to je to nejlepší, co nás momentálně po ránu potkalo (zaujali nás zejména bezpohlavní andělé na římsách hrobky).

Pokračujeme dál po hrázi z kempu až na náměstí. Začíná mrholit, krape a stany stále stojí. Měli jsme je sbalit za sucha, teď to bude problém…snad brzy přestane a rychle proschlé stany i s krtincem zabalíme.

Jsme na náměstí a nemůžeme najít nic vhodného a otevřeného. Nakonec jsme se ale spokojeně usadili po domluvě se servírkou v hotelové restauraci, kde si nejprve Jirka s Petrem dopřávají kafe a něco ke snídani. Po chvíli doráží i ostatní.

Opět se vracíme ke včerejšímu večeru a Jirkův mobil je stále nezvěstný. Hlučín necháváme prozatím stále otevřený, ale nálada moc není, Jirka pomalu střízliví, leč stále bez mobilu. Upínáme se k pivovarské zbrojnici…naděje ale umírá poslední. Kemp je na nohou už několik hodin a recepce nic odevzdaného neměla, snažíme se přijít na to, kde jej mohl Jirka vytratit, verzí je ale více. Jana a Honza s Andreou šli po snídani na prohlídku zámku a Jirka se s Petrem vrací do kempu. Ještě na náměstí oba chvíli postáli před výlohou s nápaditými tričky. Některé nápisy byly opravdu vynikající:

„Škola není hospoda, nemusíš tam chodit každý den.“

„Čech není kaktus, musí pít.“

„Nejsem gynekolog, ale mrknout se můžu.“

V kempu si Jirka dává sprchu a zkouší ještě jednou štěstí na vrátnici. Bezvýsledně. Zase se rozpršelo a již jednou téměř uschlé stany znovu moknou, to je k vzteku! Nepříjemná pachuť jako tečka za naší expedicí vrcholí vedle ztráty mobilu ještě deštěm a mokrými stany k tomu (ten Janin byl už ale stejně plesnivý a poměrně dost poškozený, načež se jej rovnou v kempu Jana zbavila). Petr s Jirkou napsali Radce Holé a ze „zdravotních důvodů“ zrušili nakonec plánované Hlučínské pivní slavnosti, na kterých se měli s Radkou osobně setkat.

Jedeme do pivovarské zbrojnice. Musíme však čekat do 13 hodin, kdy otevírají. Čas vyplňujeme výletem do Majdaleny, kde je u kempu při řece Lužnici nevelký kostelíček (jednolodí, gotický základ v negotické úpravě a se zajímavými opěráky). Jana vzpomíná na vodácké zážitky a vztah kluka s velkým nosem s holkou s největšíma „kukadlama“. Projíždíme vískou Cep. Jsme už konečně na místě. Máme štěstí, je tam servírka ze včerejška, ale o mobilu nic neví. To je špatné, Jirka bude muset ztrátu nahlásit na místní policii. Voláme Aničce do Ostravy kvůli údajům o mobilu, jako na potvoru to nebere (je v Hornbachu). Je to všechno na pytel! „Za to může ten hromský Kníže! It´s very bed karma!“ Jedeme na policii, tam ale Jirka nic nepořídil, neboť neměli nic hlášeno a tak jim na sebe nechal kontakt (e-mail s adresou), pro případ, kdyby se o mobilu něco dozvěděli.

Ale pozor, naděje žije! Zjišťujeme, že v po půlnoci v 0:15 někdo cizí volal Andy na mobil z Jirkova čísla! Někdo Jirkův mobil musel najít a chtít se dopátrat majitele, žel vše zhatila téměř vybitá baterka, která se odporoučela po tomto volání. Co teď? Jedeme ještě jednou pro jistotu do kempu, zda-li jej poctivý nálezce náhodou neodevzdal na recepci. Nestalo se.

Jedeme zklamaní do Počátků, kouzelného města s dramatickou atmosférou. Po cestě se na silnici dějí zajímavé věci. Autobus není žádný srab a předjíždí jen tak tak pomalejší traktor s přívěsem. Ten záhy přívěsem odřel strom až na kůru. To se hned tak nevidí. Přesto se stále táhneme za autobusem, slimáčím tempem pokračujeme vpřed. Jak dlouho ještě? Aby toho nebylo málo, za jízdy Jirka přivírá Honzovi ruku stahovacím okýnkem dveří. Do Počátků jedeme přes Žírovnici. Najednou volá Anička! Sděluje nám, že se mobil našel, že jí volal nálezce a vysvětlil situaci. Nadiktoval Aničce své číslo a Jirka se mu tak může dovolat osobně. Konečně se věci hnuly. Nálada je hned lepší. Jirka nálezci volá a probírají následné předání. Jednalo se o cyklistu, Pražáka, který bydlel ve stejném kempu jako my. Včerejší večer jel na kole a mobil ve tmě(!) našel. Nakonec se oba dohodli, že nálezce odevzdá mobil na policii, kde je už jeho ztráta nahlášena Jirkou a tam na jeho adresu mobil pošlu do Ostravy.

Dojeli jsme do Počátků, kde míříme rovnou na francouzské slavnosti jídla a pití. Na první pohled stánky s množstvím nabízených pochutin, rozmanitých delikates a vín zabírají jen malou část náměstí. Lidí je ale všude dost a tak se rádi necháváme zlákat. Ceny sice nejsou nejnižší, ale i tak neodoláváme a postupně zkoušíme šneky, sýry, uzeniny, ale taky výbornou cibulačku a víno (Chateau Bordeaux) á 150,-, které si společně koupili Andrea, Petr a Jana. Svítí sluníčko, hraje hudba a všude okolo panuje příjemná atmosféra. Nakonec ještě mezi sebou srovnáváme jednotlivé dluhy a s čistým štítem už platí každý

za sebe.

Po příjemném kulturním zážitku vyjíždíme z Počátků na Horní Dubénky. Dorazili jsme na místo a hledáme pivovar Kozlíček. Projíždíme vískou a nikde nevidíme žádnou ceduli, jen malá holčička si krátí chvíli posedáváním na plotě podél cesty. Pivovar nenacházíme a tak se vracíme. Nedá nám to a ptáme se malé holčiny. No prosím, ona je to přímo pivovarská dcerka a rovnou nás vede do domu, soukromého rodinného baráku, který zároveň slouží jako pivovar a prodejna. Otevřela nám paní (manželka sládka?) a vcházíme dovnitř. Stojíme skutečně v objektu pivovaru v rodinném domě. Zjišťujeme, že sládek je původní profesí právník (načež zřetelně ukazují četné svazky zákoníků ve vitrínách). Kdyby nás paní provedla po domě-pivovaru, viděli bychom tak samotnou varnu, spilku a ostatní prostory, leč z pochopitelných důvodů nesvolila a zůstali jsme tak „pouze“ v obýváku(?), resp. „prodejní místnosti“ s pivními artefakty všude okolo.

Andy a Jirka si kupují polotmavý speciál 14˚. Jirka si navíc kupuje intaktní etikety i se zadovkami (á 5,-kč). Ale neodcházíme „s prázdnou“, neboť nám paní dala tipy, kde vaří jejich pivo. Jsou to dvě lokace: Sborná u Jihlavy a Popelín. Směřujeme na Sbornou u Jihlavy. Po cestě ještě stavíme u kostela v Batelově, který Jirka pochopitelně fotí (na vystavené tabuli je zdejší kostel dokonale zmapován, stejně jako oltář i sochy s popisky). Andy zjišťuje, že před Dolní Cerkví cestou do Batelova leží smírčí kříž u lesa, ten je ale zarostlý travou a nebylo nic vidět.

Letos přišla expedice našeho nepostradatelného Kuču draho, těch 6 etap se na knize podepsalo docela nelichotivě. V té souvislosti řešíme nejlepší lepidlo na papír (lepidlo PRIT v tyčince nebo pastě doporučuje Jana jako nejlepší na koláže. Je sice drahé, ale kvalitní, což potvrzuje i skutečnost, že s ním pracuje sám Jiří Kolář). Honza v autě za jízdy poklimbává, medituje o Pritu a smírčím neřeší.

Jsme v Hosově, hledáme zvoničku s dalším smírčím křížem. A skutečně nacházíme obdélnou desku s reliéfem dýky nebo krátkého meče. Andy spokojeně fotí, Jirka jakbysmet.

Ale nyní se pachatelé vrací na místo činu – projíždíme Jihlavou a ocitáme se ve Sborné. Čeká na nás Kozlíček! Navštěvujeme Hostinec u lípy, kde mají k našemu údivu jako speciál Ostravar nefiltr(!), světe div se. V klasické nabídce mají kozlíčka 12˚ a Bernarda – lavinu. Bohužel ale nikde v nabídce nevidíme hermelín, dáváme si hemenex! Platíme, loučíme se a jedeme přes Ždírec a do Slatiňan, kde mají Honza s Andy auto a kde se taky rozdělíme při návratu do Ostravy.

Jedeme a před námi se táhne nějaký louda. Chceme jej předjet, Jirku to frustruje, ale co naděláme.

Jirka: „Já nejedu po památkách, já jedu rychle.“

Andy: „Věřím v Boha, jedém!“

Jsme na místě, auto bez závad stojí na svém místě a čeká, až se jej pánešci opět zmocní. Stěhujeme věci z auta do druhého, loučíme se a plánujeme termín dopitné a předávky fotek. Andrea s Honzou nám ještě předávají jejich svatební oznámení a pozvánku na obřad, už se jim to blíží.

Nasedáme do aut a vyjíždíme ze Slatiňan do Ostravy. Cestou v Jirkově autě se chce unavené Janě spát a tak si lehá bez pásů napříč zadní sedadla. Jirka to nelibě nese, argumentuje proč jí to nemůže dovolit a z pochopitelných bav před pokutou a ztrátou bohu nutí Janu k „budíčku“. Chvíli to ještě trpělivě řeší a už je zase klid. Probírají různá témata, cesta ubíhá. Petr do teď nedostal od Plyšáka žádnou SMS, ani prozvonění, neví na čem je a je z toho docela rozmrzelý. S Janou a Jirkou probírají situaci a společně tak docházíme k jednoznačnému závěru, že vztah s Terkou směřuje jistojistě ke svému konce. Evidentně si v Praze někoho našla a tak je třeba zvážit nejhorší a konečnou variantu. Situace je to divná a nepříjemná, na to nebyl Petr dříve zvyklý. Konec jistě brzy přijde.

Na zpáteční cestě do Ostravy jsme se chtěli ještě zastavit na jídlo a kafe do vyhlášené restaurace v Ústíně, ale k našemu zklamání je už přes rok zavřená a čeká na koupi nového majitele. Jedeme do motorestu Zlatá křepelka, ale ten je pro změnu zavřený, přijeli jsme pozdě. Není nám dáno občerstvit síly a tak rovnou pokračujeme na Ostravu.

Čas rychle ubíhá a připožďuje se. Světlo ještě je, ale do Ostravy přijíždíme až v pozdních večerních hodinách. Nejprve Jirka vyložil v Mariánských Horách Janu, po té jel s Petrem do Zábřehu. Tam se oba loučí a rázem si uvědomují, že 3. ročník expedice Giro di Birra je u konce. Za rok se vší parádou a v plné polní ahoj!