GIRO DI BIRRA 2013 neb Tam a zase zpátky

„Rožmberská aneb opijem se“ 5. etapa expedice čtvrtek 4. 7. 2013 (ujeto 160 km)

Ráno vstáváme v Táborské ubytovně poměrně brzy. Kupodivu nejsou slyšet žádní dělníci ani žádný kravál, zažíváme příjemné probuzení do nového dne. Petr šéfoval sprchu jako první. Záchod i sprcha je na klíč, to je panečku jiná hygiena. Skutečnost, že měla celá ubytovna pouze 3 WC a 4 sprchy nás nutila přivstat si, ale jak se ukázalo, nic není tak horké, jak se uvaří. Sice jsme spali všichni na jednom velikém pokoji se šesti postelemi a jednou ne zrovna nejčistší ledničkou, ale pohoda a dobrá nálada trvá u všech. Po ránu žertujeme o předchozí etapě. Andy péruje Honzu, že ještě nebyl ve sprše a to ještě nejsou svoji! Honza vrátil Petrovi nechtěně zabavené Giro tričko z loňského ročníku expedice. Postupně se dáváme do kupy a v 8:25 vyrážíme do Intersparu na kafe a nějakou tu snídani. Na silnici je hustý provoz a máme problém vůbec vyjet. To bude asi tím, že je centrum rozkopané, ale asi taky proto, že ne všichni mají prázdniny a musejí holt pracovat i v létě. Jirka velí, že se asi už dnes budeme muset postarat o benzín a Honza už kalkuluje resty ve svém vychytaném dlužníčku. Máme nakoupeno (ovoce i zelenina, pečivo i nealko) a můžeme jet. V zadním traktu auta to nyní vypadá jako u vitariánů, neboť melouny, meruňky i rajčata se válí všude okolo…koho to asi nejdříve prožene?

Po Táboru následuje Dražice, kde navštěvujeme areál raně gotického kostela Sv. Jana Křtitele. Nebýt až zarážející pravidelné řady litinových křížů po obvodu kostela, mohli bychom říci, že jsou ty kostely pořád dokolečka. Zde ovšem se ovšem pohoršujeme nad znehodnoceným interiérem, s čímž jsme se v podobném rozsahu asi ještě nesetkali. Vedle kostela věnujeme krátkou pozornost také hezké faře ve stylu selského baroka. Vše důkladně nafotíme a odjíždíme. Na nejbližší pumpě budeme chtít koupit benzín.

Na řadě je Stádlec. Stereotyp kostelů a kaplí žádoucím způsobem osvěží technická památka zajímavého řetězového mostu. Vlastní příjezd k mostu je v důsledku porušení hráze uzavřen a tak musíme volit objížďku druhou stranou. Nerovná, napůl polní cesta sice Mondíkovi moc neprospěje, ale nakonec pořádku přijíždíme k mostu. Tento krásný monument pochází z let 1847-48. Obklopuje jej hustá lesnatá krajina a malebné údolí řeky Lužnice. Kocháme se výhledem. Kolem nás prochází udýchaný pes, Jana myslela, že slyší souložit ježky (že by pes astmatik?). Na druhé straně mostu záhy poutá naši pozornost Transit, který se svými parametry tak tak vejde mezi pilíře, bránící průjezdu příliš těžkých aut. Šlo o skutečně výborného řidiče, který toto místo evidentně znal. Podívali jsme se, jak asi zvládne projet pilíři také na naší straně. Poradil si bez problémů (šlo o centimetry) a zasloužil si naše uznání a pochvalu. „No prosím, Übung macht den Meister!“ Od mostu jedeme nazpátek stejnou černou polňačkou. Jana chce třešně a Jirka nezastaví, oddychl si, že jsme vůbec nezadřeli. Na obzoru vidíme dvě chladící věže Temelína.

Nyní už směřujeme k hradu v Dobronici u Bechyně, pocházejícího ze 14. století. Honza, Jirka a Jana nakonec na prohlídku hradu jdou (vstup 50,-Kč), kdežto Petr s Andy zůstávají dole a čekají. Zajímavější je, že se jedná o zříceninu v soukromém držení a průkaz památkáře tu prostě neplatí. Andy má smůlu, ale o nic velkého stejně nejde. Po prohlídce máme namířeno do Bechyně na benzín. Ten platí Petr jako momentálně největší dlužník (á 1000,-Kč).

Po cestě na Hodonice stavíme na mostě u Bechyně, který ve své výšce a okolní krajinou umožňuje úžasný rozhled po malebné lesnaté krajině s řekou. Dechberoucí panorama nás poněkud časově zdrželo, přesto nelitujeme.

V plánu máme Hodonice, podle Kuči se jedná o jednu z nejlépe dochovaných lidových vesnic, postavených ve stylu selského rustikálního baroka. Na místě se přesvědčujeme, že sice barokní štíty bohaté formy mají, nicméně celkový dojem z vesnice naše očekávání nesplňuje a jsme spíše zklamáni. Na první pohled jsou místní z naší pětičlenné skupinky s foťáky a ve stejnokrojích expedice poněkud nesví. Čekali jsme z dané lokality více a tak poněkud „nenaplnění“ odjíždíme dál.

Směřujeme na Dražíč, nejzápadnější bod expedice. Mimochodem, severní stěna kostela v Libčanech zase patrně tvořila nejsevernější bod letošního Gira (pokud jej ovšem nepředčil neplánovaný objezd Hradce Králové). Jana se snažila Jirku uprosit ohledně projížďky náměstím, ale Jirka kategoricky odmítá. Jana se nevzdává, je to rebel-nezmar! Jirku však ani zdlouhavé škemrání neobměkčilo. Jana: „Honzo, najdi mi na Googlu fotku náměstí.“ Tomu se říká Street view. Stále jsme v určitém časovém presu a budeme muset nejspíše opět škrtat v trase. V Dražíči navštěvujeme pivovarský dvůr Lipan. Je otevřen a nic nám nebrání realizovat své pivní Já (kromě řidiče, pochopitelně). Sedáme si na zahrádku a využíváme avizované domácí kuchyně. Chceme získat i petlahev na večer do kempu.

Na čepu mají piva: 12˚ světlou, tmavou i řezanou a také 10˚ světlou. Ochutnáváme (nejvíce nám chutná 12˚ světlá) a u toho také objednáváme jídlo: Jirka s Andy utopence, Jana vývar a Honza řízek s bramborem. Do kempu tak nakonec bereme 3x 1,5 l světlé 12˚.

Nabíráme směr Koloděje nad Lužnicí. Hledáme soutok Lužnice a Vltavy, těšíme se. Na místě zastavujeme a kocháme se hezkou zalesněnou krajinou. Dozvídáme se z turistické tabule také o místních nálezech pozůstatků z doby bronzové. Je to kouzelné místo, vodáky evidentně oblíbené. Chvíli si okolí procházíme a relaxujeme.

Ale kochání už bylo dost, je teplo a honí nás mlsná. Vyrážíme zase dál. V Týnu nad Vltavou zastavujeme u obchoďáku a někteří z nás si kupují nanuky a dokonce i pro osvěžení žlutý meloun.

Pokračujeme na Žimutice, hraje opět Kryl. V Žimuticích si procházíme okolí dvoulodního, raně gotického kostela Sv. Martina (okolo 1300) s barokní věží a sklípkovou klenbou. Petra poněkud zaráží malované opěráky, což Jirkovi nevadí (neb gotika byla pestrá a to je fakt). Fakt, že to Jirkovi nevadí, zaráží zase Honzu.

Jirka chce zkompletovat úplnou diskografii K. Kryla, Petr bude muset zalobovat u bráchy.

Pokračujeme v trase dál a čeká nás Modrá Hůrka s notně přestavěným gotickým kostelem Nanebevzetí Pany Marie (gotický presbytář). O poznání památkově atraktivnější štací je Dolní Bukovsko. Zde se nachází románsko-gotický jednolodní kostel Narození Pany Marie s nástěnnými malbami z let okolo 1360. Čas nás ovšem neúprosně tlačí a tak pouze projíždíme a míříme přes Zalší na Klečaty. Cestou však míjíme ceduli s nápisem „Pozor krávy“, což Jirka nenechává bez povšimnutí a glosuje: „Tato cedule by měla být před školou.“

Jsme v Klečatech. Z okna auta fotíme zajímavé štíty a průčelí jednotlivých domů, kapličku a velice podobná vrata jako v Modré Hůrce. Zdejším krajem prochází cyklo a pěší zelená stezka selského baroka aneb (Greenway selského baroka). Obecně jsou Klečaty značně zachovalou vsí, čehož využíváme a fotíme ostošest. Jirka čeká na Janu, která opět podlehla své mánii pro „Íčka“. Stále čekáme a Jana nikde. Záhy se objevuje s náručí plnou propagačních materiálů. Tyto podrobné a obsáhlé barevné tiskoviny (letáky a brožura) ovšem zejména nedočkavého Jirku odzbrojují. Zmáhá se jen na citoslovce: „Jeeeee…“, je nadšen a ve své euforii se rozhodl nafotit celou Janinu brožuru(!).

Honza: „Ty vole, on to fakt fotí celé“ Hoďte na něj deku, nebo ho zabiju.“

Projíždíme Svinky a pokračujeme do Vlastiboře. Ve Vlastiboři fotíme kostelík a zdejší lidovku.

Následující zastávka je v Záluží, kde se setkáváme s velmi podobnou dispozicí domů, ovšem s poněkud pestřejšími a bohatšími vzory. Vše je důkladně nafoceno a pokračujeme autem do Veselí nad Lužnicí, Soběslav vypouštíme. Náhled vletěl oknem do auta buk, Jirku zasáhnul do obličeje, spadnul mu do klína a lezl po něm za jízdy… „Peťooo, dělej něco!“ „A co mám jako dělat?!“ Nakonec Petr hmyzouna prstem odstřelil Jirkovi přímo z břicha oknem ven – to byla trefa!

Jsme ve Veselí, kde si procházíme náměstí i s kostelem. Vše fotíme, ale příliš se nezdržujeme, Třeboň čeká! Při cestě na Třeboň jsme si zastavili ve speciální prodejně a nakoupili si dobré sýry na večer. Jirka v autě dává mezi ostatní své dva balené salámy, čehož se zejména Petr ochotně chytá a začíná je rozbalovat, krájet a dělit. Jirkova vysočina chutnala všem.

Dorazili jsme do kempu v Třeboni. Kemp platí tentokrát Jana. Těšíme se na večer, až budeme debužírovat nakoupené sýry, salámy a pivo (světlá 12˚ Dražíč). V kempu to žije, všude plno lidí, stanů a aut. Mají tady dokonce „večerku u Adolfa“. Zbývá nám ještě rozbít stany (zejména postavit ten Plyšákův) a můžeme vyrazit do pivovaru na rybu a pivo. Tentokrát se snad tak daleko neprojdeme… Stavíme stany. Dle očekávání jsme začali všichni společně a pomalu začíná Andy s Honzou Petra předhánět. Jana je taky rychle dohání a Petr zatím koumá, kde nejlíp začít a spojuje tyčky…opakuje se každoroční martýrium. Prokletí Plyšákova krtince nás opět dostihlo.

Jirka si dal sprchu a spokojeně postává u auta, popíjí zasloužené pivo a směje se, jak to Petrovi „jde od ruky“. Naprosto se nehodlá zapojit, vůbec se mu ale Petr nediví. Petr začíná zuřit a Jirka se začíná smát. Andy se Petra zželelo, tyče přebývaly a tak jej pomohla nadzvednout. Hned to šlo lépe, Petr doplnil chybějící tyče a stán byl pomalinku hotov. Zpocený, ale spokojený přijímá Petr Jirkův kelímek s pivem, myslíme, že si jej taky zasloužil.

Ještě chvíli před odchodem relaxujeme v kempu a Jirka zvažuje zajímavou možnost účasti na pátečním Hlučínském pivním festivalu. Giro by tak ještě nekončilo, ale pokračovalo by bez zastávky v Ostravě rovnou v Hlučíně s přespáním ve stanech. Byla by to zajímavá a stylová tečka za letošní expedicí. Zvažujeme to. Jirka přesvědčil Petra a mezi tím souhlasil i Honza. Ještě co na to holky. Jsme v přesile a hlasy na to máme, uvidíme. Andrea to rychle prokoukla a v zásadě proti nebyla, stejně jako ani Jana. Otázkou však byly ještě Andělínovy kočky, což by se dalo vyřešit rychlým nakrmením a pak tradá do Hlučína… máme předběžně jasno a definitivně se rozhodneme ještě zítra, až jak dopadne prozatím závěrečná noc v kempu. Jirka se cítil při síle a chtěl si večer opravdu užít. Se vstáváním bychom spěchat nemuseli. Proti však hrála neblahá předpověď počasí. Hlásili na Severní Moravě vydatné deště, což by byla docela nepříjemná komplikace, zvláště, chceme-li na místě přespat ve stanech. Necháváme to otevřené a vyrážíme do pivovaru.

Dorazili jsme do třeboňské rybí restaurace a vzhledem k lokalitě a výběru zdejších specialit pácháme lehkou netradiční, ale žádoucí herezi. Chceme si dát rybu a k ní patří víno. Petr již několik dní čeká na kontakt od Plyšáka, marně. Ať si Terka trhne! Ale ta servírka je krásná…

K jídlu si dáváme následující pochutiny:

  • Petr a Honza: štika se slaninou
  • Andy: úhoř po labužnicku
  • Jana: úhoř na bylinkách
  • Jirka: candát

S jídlem byli všichni velmi spokojeni a s dobrým pocitem vyrážíme do pivovaru. Cestou tam se ještě Honza s Janou poněkud zapomněli na duchovním koncertu, což ostatním poněkud „nesedí do konceptu expedice“, ale budiž, proti gustu žádný dišputát. V pivovaru tedy sedíme sami ve třech. A už to jede… Jako první kolo si dáváme všichni shodně malého světlého Regenta 11˚. Po té Petr s Andy ochutnává kvasnicovou 12˚ku a Jirka 14˚ku i s naloženým hermelínem. U stolu probíráme mnohá témata, dostáváme se i k úsměvnému bodu, jak dokáže Jana Jirkovi krásně „narušit plán“, v tom je prý geniální. Oba opozdilci dorazili, dopíjíme, platíme a přesouváme se do zdejších sklepních prostor pivovarské zbrojnice (v minulosti ležácké sklepy). Objednáváme si a čekáme na první kolo: Žito 13˚. Dávají si na čas…že by došlo pivo? Zase? To snad ne. Dočkali jsme se, pouze vyměňovali bombu s CO2. Pivo chutná výborně, ale vrchol ještě přijde. Probíráme opět nejrůznější témata, co jiného taky u piva řešit, než všechno. Dostáváme se v hovoru i na své budoucí potomky.

Andy: „No s miminama se jet nedá, to se nevejde do auta.“…promluvila budoucí matka.

Nad danou situací polemizujeme a zvažujeme tedy dva vozy:
Jana+Jirka+Petr+Irča = MINI GIRO
Rodinka: Andy+Honza s miminy = MIMI GIRO, kdy budou jízdy a zastávky uzpůsobeny podle kojení… Neuvěřitelné, co se ještě neprobere.

V té souvislosti nadhazujeme různé lokace a oblasti, které by v příští(ch) expedici připadaly vhod, kde máme resty a co ještě určitě budeme chtít navštívit. Z jmenovaných jsou to tyto:

  • Třebíč
  • Sentice
  • Liberecko na noc
  • Hradec Králové na noc
  • Buščehrad na noc
  • Jáchymov na noc
  • Liberecko na noc
  • Protivín kvůli pivu
  • Jáchymov kvůli památkám

Konečně jsme se dopracovali k nejlepšímu pivu – 16˚ce! Budeme menstruovat blahem? Je skutečně vynikající! Ve svých debatách docházíme k paralele umění a piva:

„Jen ten, kdo se zkoušením různých piv dostane ke speciálům o různých voltážích a k atraktivním chutím, které Gambo-laik nedocení nebo není ze své pozice hoden, pouze ten je paralelně roven abstraktnímu umělci, jenž dlouholetým uměleckým vývojem dospěje od konkrétního pojetí až k abstrakci.“

Petr Hrabovský, Třeboň 4. 7. 2013

Dospěli jsme k následnému hodnocení:

  • Žito 13˚ – plné, těžké a chuťové výborné
  • Třeboňská 16˚ – lehčí, vysokovolážní, přesto výrazná atraktivní chuť, má v sobě hořkost i medový nádech, pro Jirku je to nejlepší pivo expedice, Petr není tak rozhodný, ale považuje to za jedno z nejlepších piv expedice aneb „Se šestnáctkou klesáme výš.“

Jirka má slabost pro zelené oči…

„Co vznikne, když se spojí renegát, heretik a oportunista? Regent!“

Vzhledem k nemožnosti a rezignaci zápisu deníku od určitého večerní hodiny zaznamenávám pouze v bodech nejvýraznější momenty Třeboňského večera.

  • Cesta z centra do kempu po hrázi mezi rybníky za tmy v pozdních hodinách, opilecký zpěv (Giro hymna, Na Pankráci, Včelí medvídci…), krásný teplý večer, plno otravných komárů
  • Jirka s největší pravděpodobností ztrácí mobil někde na zemi cestou do kempu, aniž si kdokoliv této skutečnosti všímá
  • V kempu sedáme na lavičky po lampou, nastává obžerství nejtvrdšího kalibru – salám, sýry a pivo mizí před očima
  • Petr pro salám běžel na 2x (nebyl v autě, ale ve stanu), naštěstí neztrácí klíče od auta
  • Jirka nezřízeně jí a pije, nazýváme to i nyní „degustací“, leč s tou nemá tento hodokvas pranic společného
  • Jirka je jako utržený ze řetězu, s vědomím, že nemusíme ráno brzo vstávat a nejedná se o poslední noc expedice (stále s Hučínem počítáme), můžeme vyjet kdykoliv dopoledne, tomu se podvolujeme a soudnost mizí
  • Komáři jsou neuvěřitelně dotěrní, Jirka začíná být unavený, resp. opilý
  • Jirka usíná
  • Jirka spí
  • Andy začíná být unavená
  • Petr s Honzou a Janou dopíjejí zbytek piv, Jana přestala včas hovězit
  • Jana šla spát?
  • V průběhu večera se zvrhlé lukuly fotodokumentují
  • Ráno bude krušné, ještě že jsou stany postaveny
  • Jdeme spát (čas nezjištěn)
  • To bude ráno…

Pokračování...