GIRO DI BIRRA 2013 neb Tam a zase zpátky

„Husitská – smírčí“ 4. etapa expedice středa 3. 7. 2013 (ujeto 164 km)

Po bujarém večeru a zdlouhavém návratu zpátky nám dělnické osazenstvo ubytovny nic nedarovalo (už včera jsme viděli ve společné místnosti mnoho kuřáků, ač to bylo podle správcové zakázáno). Budíček byl poměrně brzký a výživný. Hluk, zpěv a smích dělníků v ranních hodinách nám příjemný zrovna nebyl. Na druhou stranu se vypravili brzy do práce a po našem budíčku okolo 8. hodiny už byly sprchy a záchodky (kde dělníci kouřili i na ženských WC!) i s kuchyňkou volné, což mělo taky své plus. Petr, Honza a Jirka si přivstali a hned po ránu si zašli na kafe a něco dobrého k snědku. Holky na pokoji ještě dospávaly a v polobdělém stavu nás nechaly jít nakoupit i něco pro ně. Buzuluci jihlavští! Všechno mají otevřeno až od 9 hodin! Jediná možnost, kde si dát kafe, je MC Donald. To ovšem Petr těžce nesl a až na přesvědčování Jirky s Honzou se podvolil. Snížil se k pro něj nesympatickému kroku podpory svatostánku globalizace. Brrr! Ale nakonec dal globalizaci frak! Místo objednaného kafe dostal omylem dražší kapučíno za cenu původní kávy. Tak na vás!

Po snídani čekáme na holky a pojedeme do pivovaru pro etikety. Cestou se ještě zlehka přela Andy s Jirkou o kvalitu znojemského prioru Dyje. Před pivovarem potkáváme „ranní pivní ptáčata“, jakousi zdejší „pivní ligu“ v počtu šesti povalečů s lahváčem a cigaretou. Žertujeme, zda se k nim máme přidat. Jirka šel na lov etiket a krmení v autě začalo. Jako posledně i před tím byl také dnes Jirka velmi úspěšný. Donesl si s sebou hned několik plných obálek se sadami chybějících etiket.

Jihlava nás nezklamala, loučíme se s městem, na Ježka budeme dozajista vzpomínat. Jedeme na Humpolec a uvidíme, zda se dočkáme v Pelhřimově proslulého krematoria. Zdejší kraj se nám zamlouvá. Směřujeme na Plandry, kde nás bude zajímat barokní kaple Sv. Jana Nepomuckého, situovaná na kopci, skryta za lesním stromořadím. Že by neznámý Santini? Těšíme se, co na nás čeká. Přijíždíme na místo. Pěkný uzavřený areál s 5 kaplemi prozatím vidíme pouze zvenčí. Co je ale zajímavé? Zdejší starosta si nás přišel zkontrolovat! Evidentně dostal echo od místních, jichž jsme se ptali na cestu. Vědomí, že mají cizinci zájem o kapli budí ještě větší zájem u místních. Odkud to už jenom známe…? Začínáme být na tento přístup alergičtí. Ale starosta je rozumný, sděluje nám, že zde mají negativní zkušenosti se zloději a to právě ve vztahu k dané kapli. Vysvětlili jsme starostovi svůj záměr a on nám ochotně odemyká a areál zpřístupňuje. Obrazy uvnitř mají pouze v kopiích (kvalita nebyla nejlepší). Jistotu o Santiniho autorství nemáme, přesto zůstává faktem, že je tvarosloví tohoto poutního areálu Santinimu opravdu blízké. Jsme také zpraveni o tom, že zde zbourali původní barokní zámek, na jehož místě ke své nelibosti vidíme nově postavenou vilu zdejšího zbohatlíka. Co dodat.

Následuje Větrný Jeníkov se zbarokizovaným renesančním zámkem, barokním kostelem (fotíme) a židovským hřbitovem s barokně-klasicistními prvky. Ten je však dost obtížně přístupný a od zámku daleko, pročež na jeho návštěvu nakonec rezignujeme. Jirka se cítí překvapivě střízliv, asi se do Gira konečně vpil. Stejně tak Jana zvedla nad očekávání sebe i ostatních pivní laťku…v pátek už bude pít jako starý pivař! Holt Übung macht den Meister. V autě se Andělín s Honzulínem opět kočkují:

Andy: „Žíííš, já tě seřežu, to je hrozné! Vařečku sem!“

Honza: „Smírčáky jsou tvoje záliba, to na mě netahej!“

Andy: „Budeš se separovat od mých zálib?“

Na hřbitov nakonec kašlem a jedeme na Humpolec. Ještě zastavíme v Kalhově, kde je smírčí kříž ve tvaru „T“ z roku 1335. Vjíždíme do okresu Pelhřimov. Jsme v Humpolci. Ujala se nás mladá a velmi atraktivní průvodkyně, což kvituje zejména mužská část expedice. Navštěvujeme jednu starou roubenku, jde o skanzen z 18. století. Hned naproti přes cestu si necháváme otevřít toleranční kostel, což je na naší expedici opět další novum (vstup za 20,-Kč). Ještě chceme rozhodně vidět Gočárův dům a smírčí kříž. Dům nakonec fotíme z auta přímo na kruhovém objezdu. Ten jsme obkroužili v jednom směru rovnou třikrát, abychom stejně špatně odbočili. Musíme se opět vracet na kruháč a hledáme smírčí kříž. Tento je zajímavě zazděn ve zdi domu u křižovatky dvou ulic. Andy má další úlovek do sbírky. Nyní už jedeme k pivovaru na náměstí a ani zde nemají pivovarskou hospodu(!). Šli jsme se po ní ptát, ale Jirku si posílali jako na úřadě od dveří ke dveřím, až se po bezvýsledném trmácení naštval a na Bernarda dočasně zanevřel. Nakonec usedáme a dáváme si 2x vývar, pivní nabídka nás zklamala. Dáváme si jen malého Bernarda 12˚, neboť nefiltrované nemají – pruda! Celý Humpolec tak získává pachuť neochoty a nechuti zdejších. V autě náš řidič pronáší následující moudro:

„I za technikou hledej člověka, nezbavuj se zodpovědnosti.“

Jiří Surma, 3. 7. 2013, Humpolec

Toto moudro Petr záhy pokřtí částečně vylitým pivem, ale nepředbíhejme. Aby toho nebylo málo, po cestě náměstím nás ohlušuje zkouška sirén. Začíná se nám tady opravdu nelíbit. Chceme si nafotit desku nejslavnějšího občana Hliníka a konečně odjet pryč. To jediné snad stálo v Humpolci za návštěvu. Čekají nás ale ještě dva smírčí kříže, na tom se nad nedá nic zkazit, leda, že bychom je nenašli…Ještě, že máme Janu, ta z auta uviděla neviditelný smírčí kříž! Jana snad vidí za roh! Stavujeme se do hotelové restaurace na malé pivo a nějakou tu polívku. Petr vylívá pivo! To se mu už dlouho nepovedlo… platíme a odcházíme…v autě na cestě zpět si Petr uvědomil, že nemá batoh. Jirka:“Takže zpátky na náměstí….“ Naštěstí byl batoh pod stolem, tam, kde jej Petr nechal…už ať jsme pryč! Město se nám nelíbí a zdržuje nás.

Svou pozornost jsme mj. zaměřili pochopitelně také na ono slavné Pelhřimovské krematorium. Dočetli jsme se na internetu v autě, že skutečně svého času existovalo, že bylo zřízeno z recese jak rychle vzniklo, tak také zaniklo. Během své první kremace lístečků s přáními v rakvi vyhořelo. Stále ale ještě hledáme druhý smírčí kříž. Máme ho! Stojí ve stráni u staré fabriky, kousek od místa, kde se Petr i s kolegy na jedné z Burianovských expedic do Českých Budějovic v roce 2011 vyboural. Zvláštní pocit po letech projíždět opět tímto místem. Petrovy vzpomínky na autobazar a odtahovnu ve Vystrkově příjemné nejsou. Možná je onen smírčí kříž jakýmsi symbolem tohoto ne zrovna bezpečného místa.

Cestou na Chvojnou míjíme ještě Mladé Břiště s původně románským kostelem Sv. Jana Křtitele, jenž byl později přestaven Santinim v duchu barokní gotiky. Bohužel se dostáváme do veliké zácpy v koloně, i toto je součást expedice… V Chvojnově zastavujeme u gotického kostela Nanebevzetí Panny Marie z roku 1296 (později zbarokizován).

V autě opět hrají Ebenové:

„Všude to kyne, všude to teče…“ a „Pívo se nese s plísňovým sýrem, rozpínáme se spolu s vesmírem.“

Petr dojedl salám! Přijíždíme do Třemešníku! Parkujeme a vydáváme se směrem k poutnímu baroknímu kostelu, ale komu byl zasvěcen, to už našemu kronikáři uniklo.

Po fotodokumentaci pokračujeme na Rynárec. Poprvé hraje v autě Kryl! Ebenů už bylo dost. V Rynárci si prohlížíme a dokumentujeme původně románský kostel Sv. Vavřince, jenž prošel regotizací a barokizací.

Další naší zastávkou je již Pelhřimov. Po příjezdu do města parkujeme přímo u pivovaru,což je docela příjemné. K našemu překvapení se setkáváme se dvěma hezkými kubistickými domy Pavla Janáka. Na samotném náměstí zase objevujeme netradiční Janákovo kubobaroko. Jde o skvěle řešené barokní a kubistické formy, citlivou moderní syntézu, respektující barokní tvarosloví.

Jirkovi nečekaně volá na mobil Tomáš Havránek, s nímž byl Jirka předběžně domluven ohledně jeho možné návštěvy. Tomáš volal, že za námi do kempu v Táboře nedojede vůbec, neboť mu ukradli doklady a peníze a že má momentálně zcela jiné starosti (pendluje mezi bankou a policií). Je to škoda, těšili jsme se, mohl to být zajímavý večer (to každopádně byl, ale o tom blíže až v aktuální etapě).

Vyjíždíme z Pelhřimova a oproti Humpolci jsme nesrovnatelně spokojenější. Míříme do Starého Pelhřimova, kde se seznamujeme se výraznou barokní masou zdejšího kostela, zcela popírající původní románský základ. Počasí se mění, obloha potemněla. Při odjezdu ještě zjišťujeme smírčí kříž. Andy pojala podezření na podobný objekt mezi lípami a Jirkovi se v těch místech taky něco nezdálo. Podezření se potvrdilo. Smírčí kříž svědomitě dokumentujeme a pokračujeme dál. Po cestě na Tábor míjíme dva papírové policajty, smůla pánové. Vzhledem k počasí se včera večer pomluveni Zikmund i Nečas zlobí, na obzoru je černo, zvedá se vítr a vidíme první blesky. Řítíme se na Tábor a Zikmund se zlobí, zavání to pořádným „nečasem“. Snad se nám to vyhne…

Ve Stanovicích se setkáváme s tradiční lidovkou, ale také renesančními špýchary a celkově krásnou okrouhlicí vyspravených domů. Nad námi hřmí a začíná krapat. Míříme na novou Cerekev. Zde se dochoval pozdně barokní kostel Sv. Tomáše, novorománská synagoga (fotíme z auta přes stěrači rozmazané přední sklo) a dva židovské hřbitovy. Začalo pršet.

Honza navrhuje: „Chtělo by to kostel drive in, nebo vyložené drive sightseeing.“

Nyní pokračujeme na Pacov a to přes Eš, město s druhým nejkratším názvem po Aši. V Pacově si necháme načepovat do petoňů pivo na večer, což později jistě přivítáme. Nepřestává pršet. Andy vybrala jako zkratku černou cestu na mapě, aby nám udělala radost. Jirka z toho moc nadšený není. Soptí, že jeho Mondík trpí. Na horizontu jsme zbystřili hrad Kámen.

Andy na Honzu: „budeš se rosit při podtáčení motoru?“

Dojeli jsme do Pacova, počasí se trochu umoudřilo, ale je to velké zklamání, neboť je Pacovský pivovar z technických důvodů zavřený (vytopilo je to při nedávných povodních před třemi týdny a nyní se stále opravuje). Alespoň přestalo pršet a vysvitlo sluníčko. Na plánované Chotoviny kašlem a jedeme rovnou do Tábora, kde budeme improvizovaně hledat ubytování s vidinou nějakého prostoru na prohlídku vlastního města. Zase tak moc se ale nestalo, neboť v Táboře Chotoviny čepují a tak je momentálně můžeme klidně oželet. Jedeme na Tábor.

Situace se poněkud komplikuje, neboť je Tábor z veliké části takřka neprůjezdný v důsledku značně rozkopaných cest a ulic, proto jsme museli při vjezdu do města notně improvizovat. Po příjezdu jsme se ubytovali ve zdejší ubytovně. Nocleh tedy máme zajištěn a můžeme se věnovat kultuře všeho druhu. Vycházíme do centra a těšíme se na večer. Renesanční náměstí Tábora uchvacuje a kocháme se malebnou architekturou města.

Jirka: „Tak tady byl barbakán.“

Honza: „Barbakán? Tak to nevím, co je.“

Jirka: „Představ si, že jsi koule a chceš prorazit bránu.“

Honza: „Jirko, stačí, když mi řekneš, co to je.“

Honza: „To je Žižka tam ten buzuluck“?

Na náměstí probíhá mini džezový koncert, své příznivce evidentně má. Petrovi džez příliš nekonvenuje, ale ostatní jsou spokojeni. Dáváme si pivo a sledujeme dění. Pijeme a najednou se rozhodujeme pro večeři v blízké indické restauraci! To už tu přeci jednou bylo, předloni na prvním Giru! Opakování matka moudrosti a většina se rozhoduje pro. Jsme uvnitř exotického interiéru a zajímavé vůně začínají dráždit. Vybíráme si jídla a pivo.

  • Andy s Petrem: Masala papad + Bernard 11˚
  • Jirka s Honzou: 2x Chicken windalu a 2x Tandari dan + 2x Bernard 11˚
  • Jana: Chicken palak + džus Mango

Pivo i jídlo si opravdu pochvalujeme. Jirka s Honzou se zdají být pálivým jídlem zaskočeni, holt Indie… Po výtečné večeři máme namířeno do Střelnice, tedy společenského domu a restaurace v Táboře). Kocháme se večerním pohledem na město a řeku Jordán.

Andy: „Serte na Jordán, jdeme na Chotoviny!“

Možná dáme ještě něco malého na zub. Petr neodolává a dává si svůj oblíbený hermelín a všichni 5x malé Chotoviny 13˚ polotmavá (0,4 l). Platíme a odcházíme. Opět začalo pršet a my v letních Giro dresech zvažujeme přečkání deště někde u piva. Až byla situace vážná a začali jsme promokat, schovali jsme se do podloubí jedné z ulic. S Andy dostává Petr spásný nápad – půjdeme do nonstopu a tam to krásně přečkáme s půllitrem! Jirka se netváří, je proti. Společně přesto vcházíme dovnitř a dáváme si 3x Budweiser 11˚. Jirka je zhnusen a zvažuje demonstrativní odchod na ubytovnu. Ostatní jsou spokojeni, sucho, teplo a pivo ke štěstí přeci jen postačí. Jirka se s degradací pivní kultury nechce smířit. Má ale smůlu, Budvar nebudvar, zůstáváme v nonstopu a čekáme až přestane pršet. Déšť ustává a pomalu vyrážíme… Cesta je dlouhá, ale Jirka je akční a přibližujeme se na černo autobusem o dobré 3 zastávky k ubytovně. Toto nám opravdu pomohlo! Zkrátili jsme si tak 3/5 cesty. Na ubytovně už na nic nečekáme, nedebužírujeme a jdeme rovnou spát.

Pokračování...