GIRO DI BIRRA 2013 neb Tam a zase zpátky

„Stříbrná – veselá“ 3. etapa expedice úterý 2. 7. 2013 (ujeto 94 km)

Jaká že je retrospektiva předchozího večera? Cesta pěšky na ubytovnu z nejkratších nebyla, navíc se docela ochladilo, ale nějak to uteklo a dorazili jsme. Posezení v Betlémě bylo jedinečné, to se nezapomíná. Večer se žádné obžerství nekonalo a tak jsme po náročném dnu usnuli prakticky okamžitě. Jirka se odmlčel téměř okamžitě a chrápal jak dřevorubec…

Ráno si Petr lehce přivstal a dal se po životadárné sprše do svlékání peřin a prostěradel. Jirka si vyspával a pranic se mu nechtělo z postele ven.

Jirka: „Ty jsi po ránu aktivní, to je hrozné. Ty bujíš jako rakovina.“

Vstali jsme do krásného slunečného rána. Petr se s Jirkou po probrání již tradičně pídili po kafíčku, leč došlo na taktickou chybu – Jirka nechal balení kafe venku v autě. Rozmrzele se to okomentovalo a šli jsme raději rovnou snídat. Nakonec to ale Petrovi stejně nedalo a pro to kafe došel. U snídaně na ubytovně společně všichni hodnotíme včerejší večer a společně jsme se ujednotili na tom, že se nám placení vyplatilo, neboť se slečna evidentně sekla a sama obrala o pár peněz. To, že byla opravdu zmatená se projevilo jak při obsluze, tak při placení, kdy jsme solidárně počítali s ní a Jirka ji dokonce vedl…“Takže pište si…“ Andělín se s Honzulínem ještě ráno zas o něco přeli a už to málem vypadalo na sázku, ze které však nakonec sešlo. Moudře učinili, neboť Petrův návrh stavění jeho „krtince“ v případě prohry jednoho z nich oba spolehlivě odradil. Meta to byla vskutku adekvátní – až se raději oba vzájemně dohodli. Jdeme se projít městem, dáváme si pořádnější snídani (Andy s Honzou: chlebíček a kafe, sladké si dali ostatní) a ještě se nakoupilo pár věcí na jídlo (Janu málem natáhli v obchodě při placení).

Vyjíždíme před 11. hodinou. V autě panuje dobrá nálada už od začátku. Kolem je slyšet smích, hlášky i hromské pěsti. S Hlinskem jsou všichni spokojeni a dost možná bylo Hlinsko lepší než Pardubice. Honza sýčkuje, že třetí den je krizový, ale zatím tomu nic nenasvědčuje. Jedeme na Veselý kopec ve Svobodných Hamrech, kde na nás čeká prohlídka lidové architektury (muzeum). Programu podvolujeme většinu času a tak pouštíme i nedaleký zámek.

Honza: „Platí se padesát, já dám pajcku, to mě baví.“

Andy: „Tebe baví dlužit?“

Honza: „Tak disponuju s cizím kapitálem.“

Muzeum lidových dřevěnic je kouzelné. Dokonce se zde vybírá i 10,-Kč za kolo(!). Setkáváme se s rodilým dráteníkem, moc příjemných a charismatickým starým pánek, který před námi vyrábí nejrůznější artefakty. Okolí je malebné – potůček, svah s mlýnem, svítí sluníčko a všude okolo bohatá zeleň stromů, mezi nimiž jsou v členitém terénu situovány jednotlivé chalupy, mlýn apod. Andy neodolala a u dráteníka si koupila kočku v drátku. Není to ovšem pouze dráteník, ale také starší zkušená průvodkyně, která nám dokázala nesmírně zasvěceně a poutavě vyprávět o životě zdejších lidí v minulosti, o jejich osudech, starostech a živobytí. Nezůstalo však jen u drátěné kočky, kterou si Andrea koupila. Spolu s Janou neodolaly ručně vyrobeným vařečkám, ať mají něco užitečného na ty svoje chlapy (Andrea si koupila tu větší). Místo na nás opravdu zapůsobilo a tak jsme se chtěli i stylově či poněkud netradičně vyfotit – myslím, že se fotka v hlavní úloze s Janou opravdu povedla. Ve Svobodných Hamrech si ještě neodpouštíme „jedno malé a rychlé“, neboť není čas! „Zdegustit a opustit“. Kromě Jirky-řidiče jsme si všichni čtyři dali malého Hamerníka 10˚. Jako by ale Jana presu nedbala, objednala si k tomu rebelsky ještě česnečku, to aby měl asi Jirka radost.

Jirka opravdu na ostatní spěchá:

Jirka: „Peťo, ty se s tím cucáš.“

Petr: „Přátelé, neserte.“

Jirka: „Jani, nechci tě honit, ale…“

Andy: „Tak becáln a gehn.“

Při odchodu ještě menší zmatky:

Petr: „A baťoh?“

Andy: „Hledáš baťoh?“

Petr: „Hm…v baťohu je salám!“

Krátké intermezzo:

Bohužel právě letos je alergická rýma zejména u Jirky, ale taky Honzy, opravdu silná a prakticky po celou expedici oba provází nepříjemná usmrkaná rýma a kýchání. Jirka kýchne, Petr nadskočí, Honza kýchne, Petr se pomočí…je to pro všechny náročné…

Směřujeme na Horní Studenec. Zde nás láká dřevěná zvonice původně gotického kostela Sv. Václava, jenž byl později zbarokizován. A Jirku v autě sejří zvonice místo zvonička a Honzovo „Sv.“ Tvrdí, že mu chybí kunsthistorické hádky. Asi ho to nějak rozladilo, neboť před sebou vidí na cestě kozu a on to byl pes…Přijíždíme do Horního Studence ke kostelu Sv. Václava. Jirka je zdejší krásným místem okouzlen.

Pokračujeme na Ždírec. Spotřeba se zvýšila na 6.6, neboť je nás hodně a nejezdíme delší úseky v kuse a po rovině, nýbrž se jízda poměrně kouskuje v kopcovitém terénu. Zastavujeme u pivovaru – penzionu Džekův ranč. Je to zvláštní kraj, kde ani Kuča památky neeviduje. Vaří zde vlastní značku Naše pivo 13˚, Andrea s Petrem si dávají velké pivo, Honza malé. No a jelikož jsme na Giru a je s námi Petr, pak nemůže být dne bez hermelínu. Neodolává(me) a hermelín je hned několikrát objednán. Andrea, Petr a Jana se na zdejší hermelín těší. Za to Honza s Jirkou si dávají česnečku. Milovníci plísňových sýrů ovšem hořce zalitovali, neboť jak vidno „I hermelín se dá zkazit“. Objednaný hermelín se tak jmenuje i vypadá ale rozhodně jím není, nebo alespoň už ne teď…díky extra slanému grilovacímu koření se z jinak měkkého a sametově jemného plísňového sýra stalo jakési dehydrované až vysušené cosi, extra slaný pseudo jadel v silně slaném kořeněném nálevu. Až si říkáme, zda se skutečně jedná o hermelín a ne o slaný druh zcela jiného sýra…bohužel opak je pravdou. Petr sýr snědl a rezignoval-li na chuť a vědomí pravého hermelína, jako jiný sýr by se to snad možná ještě dalo jíst, i když s pořádnou dávkou chleba a piva.

Andy k Petrovi: „No Hraboš, to je stará solnička.“

Andy na servírku: „To je brutus, jak je to slané.“

Jirka k Honzovi: „Honzulíne, nepamatuješ si, kolik stála ta polívka?“

Honza: „Jirko – nepamatuju.“

Opouštíme slaný Džekův ranč a v nasolených hubách by se náramně šikla palačinka nebo štrúdl… Jedeme na Chotěboř. Andy hlásí: Za 10 minut další pivo!“ Plánujeme následující postup, nejprve navštívíme místní pivovar, po té zámek, následovat budou okolní památky patrně za pochodu a procházku městem zakončíme v pivovarské hospodě.

Jsme na místě a Jirka se odebírá do pivovarské prodejny. Po chvíli vychází jak jinak než s naditou obálkou kompletní současné série etiket (á 20,-). Součástí je i letáček s informacemi o pivovaru, odkud se mj. dozvídáme, že starý pivovar byl zbourán a ten nový zde nestojí dlouho, byl zbudován v moderním stylu. Letos má na etikety docela štěstí. Jirka je spokojen, my máme radost i za něj a pokračujeme na zámek.

Procházíme náměstí, ale město se nám nelíbí. Chotěboř jako město bylo zvoleno evidentně kvůli pivovaru. Máme jasno – vypít pivo a rychle pryč! Procházíme kolem kostela a naše dojmy jsou obdobné. Navenek nás odrazuje poměrně sytě žlutá fasáda (proč?) s necitlivě provedenými okny, opěráky i portálem. Reputaci částečně zachraňuje interiér – dvoulodní s vnitřními sgrafity á la Slatiňany. Dostáváme se k celkem hezkému místnímu zámku, jenž je situován v parku.

Provádíme nezbytnou fotodokumentaci a náš zájem se upíná k jedinému cíli – pivovarské hospodě. Ale záhy nás z nadšení vytrhává nepříjemný fakt – kde je? Že by tady pivovarskou hospodu vůbec neměli? To se nám nechce věřit, ptáme se tak místních a ti nás v této skutečnosti utvrzují, o ničem takovém nemají ponětí.

Rozhodujeme se navštívit Panský dům a ochutnat tak místní chotěbořské pivo. Nastavujeme parkovací hodiny a rychle za pivem. A atmosférou a interiérem jsme celkem spokojeni, uvnitř je to pěkně řešeno. Dáváme si jen 3x malý Chotěboř prémium 12˚ a Jana navíc grilovanou zeleninu. Dlouho se nezdržujeme a raději už myslíme na další zastávku. Chotěboř byla ze slabšího soudku.

Nabíráme směr Česká Bělá. Zde nás v souladu s Kučou zajímá snad pouze kostel Sv. Bartoloměje s původně gotickým jádrem, později tradičně zbarokizován (J. Santini). Danou památku ale nebereme příliš žhavě a fotíme za jízdy z auta.

Jirka: „...Nebo chcete jít někdo ke kostelu? Já na to totiž seru.“

Ostatní: „Hm, my taky.“

Další bodem na trase je Pohled. Zde si chceme zdokumentovat klášterní kostel (cisterciačky) a kapli Sv. Anny, ke které nás navedla místní paní. Jedná se o Santiniho? Kdo ví… Jirka zažívá de javu, má pocit, že tudy už někdy projížděl, vnímá stejné pohyby a zatáčky…

Hledáme kapli, která se nám zprvu schovávala za kopci za stromovou alejí, ale nakonec se k ní bez problému jen s lehkou zajížďkou dostáváme a jsme spokojeni, neboť podobné místo ještě na expedici podchyceno nemáme. Vlastní areál kaple je poměrně rozsáhlý. Tvořen je čtrnácti golgotami (z toho jsou 2 vstupní) s eliptickou dispozicí kolem centrály, výklenkové kaple. Jde o křížové zastavení a účast Santiniho je více než na snadě. Celé místo je situováno v lese, kde je mj. studánka s čistou pitnou vodou, za naši přítomnosti značně využívané okolními lidmi s kanystry. My se také osvěžujeme a pokračujeme v cestě. Čeká na nás Havlíčkův Brod.

Havlíčkově brodě se při procházce centrem rozdělujeme. Honza s Jirkou fotili přilehlé uličky a Petr s Janou a Andy mj. navštěvují zajímavý obchod, ethnic shop, kde je zaujala bezvadná až úletová trička. Andy neodolala a jedno si koupila. Její dárek z Havlbrodu, žluté tričko s pandou v plechovce tomato soup se jí opravdu líbilo (ještě po giru jej měla několikrát na sobě). Cestou z obchodu si dáváme vědět, kde a kdy se setkáme. Honza volá Andy…

Andy: „Na čau…no už jdeme na náměstí…v obchodě…tričko….“

Couráme se obě skupinky nezávisle po náměstí a po setkání ještě společně navštěvujeme kostel s náhrobníkem na jeho zadní straně.

Míříme do zdejšího pivovaru.
  • Honza a Petr: malé kvasnice – dobré, chutnaly
  • Jana: světlý ležák 11˚ – spokojenost
  • Andy: světlý ležák 12˚– spokojenost
  • Jirka: kotila – chudák

Z Havlíčkova Brodu už to bereme rychle, na památky kašleme, Jirka má žízeň. Jedeme rovnou do Jihlavy, kde budeme dneska spát. Na cestě do Jihlavy ještě máme Štoky.

Jirka: „Co je ve Štokách?“

Honza: „Kde máš Kuču?“

Andy: „Mezi nohama.“

Dovídáme se z literatury, že je ve Štokách goticko-renesanční kostel Sv. Jakuba, ten rychle fotíme a ujíždíme směr Jihlava. Poprvé za expedici pouštíme v autě hudbu. Tu čest měli tentokrát bratři Ebenové, které Jirka upřednostnil před Krylem…ale na něj později taky došlo.

Do Jihlavy jsem dorazili a chtěli se hned ubytovat. Ubytovna je ale od centra dost daleko, což ale pro nás letos nebylo poprvé. Dorazili jsme na pokoje a vybalili věci. Ubytovna je prozatím nejdražší, ale pro naši potřebu bohatě dostačující. Na pokojích chybí hrnky (ale Jirka už stejně neměl kafe), jedna veliká lednička, napěchovaná potravinami ostatních ubytovaných, nepatřila mezi nejsterilnější. Ale koupelna je hned vedle pokoje, stejně jako nedaleká kuchyňka. Také peřiny jsou oproti předchozí ubytovně už předem povlečené, což kvituje hlavně Jirka. Ten si dává rychlou osvěžující sprchu a pomalu vyrážíme do pivovaru. Cesta je ovšem opravdu zdlouhavá (tam a zpět 2x 1,5 km).

Dorazili jsme do Jihlavského pivovaru a Ježek už na nás žíznivé netrpělivě čeká! Jirka bere zevnitř na terasu nápojový lístek, neboť nám vrchní lístek s nabídkou piv nedonesla (Andy nabídku fotí).

První kolo bylo následující:

  • Petr: Lobkovic 12˚ – průměrné
  • Andy a Jirka: Alt beer – dobré, připomíná Weiss beer
  • Jana: Ležák 11˚ – chutnala
  • Honza: Alt beer – klasika, připomíná Weiss beer

2. pivní kolo:

  • Petr, Andy s Honzou, Jana a Jirka: Zachariáš 14˚ – výborné, favorit, jednoznačná jednička

3. pivní kolo:

  • Petr s Andy: Zachariáš 14˚ – držíme se kvality
  • Honza: Alt beer
  • Jirka: Ježek 11˚ kvasnicové
  • Jana: Ježek 11˚

K pivu jsme si dali i dobré jídlo:

  • Petr: sýrová mísa – výborné, zase něco jiného, než jen salámy
  • Jana: zeleninový salát s tuňákem – nic moc, do salátu to mělo daleko
  • Jirka: bramboráky
  • Andy s Honzou: nezjištěno/nezaznamenáno

Jirka dává průběžně aktuální fotky z letošní expedice Giro di birra 2013 také na facebook a první komentáře na sebe nenechaly dlouho čekat. Směřujeme do jihlavského Radničního pivovaru, na který se už moc těšíme. Tento pivovar nás ovšem maximálně nadchnul. Nejen svým prostředím (kamenné gotické sklepení), ale také mimořádně kvalitní obsluhou, suverénní paní, která se pro tuto práci vyloženě narodila (mladá slečna z Hlinska od Rychtáře se tak má ještě moc co učit). Jediným mínusem se bohužel jeví značně omezená nabídka piv. Jako zákus k pivu si objednáváme sýry a posléze taky pikantní čipsy. První pivem byla 5x malá Jiskra a následně k čipsům 5x malý světlý Ignác 12˚. Čipsy s chilli jsou „extra spajsy“ a Jana se směje, poněvadž jediná pije a pije nad plán. Tenhle pivovar nás baví, je skutečně nejlepším. Své nadšení dáváme znát a akční servírka se dokonce zmiňuje o případné a jinak výjimečné prohlídce pivovaru, pakliže bude mít sládek čas. Jak se ale po čase dozvídáme, právě z časových důvodů prohlídka možná nebude, neboť má sládek moc práce. Objednáváme si skvělý polotmavý ležák Zikmund 13˚, se kterým jsou všichni velice spokojeni. Servírka nám nabízí a doporučuje na ochutnání alespoň na lehkou degustaci malé chuťově výrazné Višňové pivo Zuzanku (silná aromatická vůně):

Jirka: „No, nemusím to.“

Andy s Petrem: „Tak ale není to zas špatné.“

Pivo nám začíná stoupat do hlavy a nálada v příjemném prostředí se uvolňuje. Probíráme nejrůznější témata od historie po politiku:

Jirka: „Zikmund byl sráč!“

Andy: „Nebyl sráč!“

Jirka: „No to teda byl!“

Středověk neskočil, středověk trvá, aneb „přenice“ na téma umění-historie-politika.

Jirka: „Proč jste mě nezastavili? Proti všem! Pijem ještě, je třeba se připravit na Tábority!“

Jirkovo přání budiž vyslyšeno, objednáváme si 4x Zikmunda. Kdosi z nás na WC zaznamenal nápis Miluju Jirku, ale nápis má smůlu, Jirka jde proti všem. Giro táhne na Tábor, aneb sklepní rebelie trvá…to bude ráno.

Toho bohdá nebude, aby Jiřín a Andělín z boje utíkali, dostali se k politice, zvítězí levice nebo pravice? Propírá se politika vnitrostátní i EU, záhy zase Polsko vs. ČR a emise.

Andy: „Program není špatný, ale kurví to lidi!“

Jirka: „Český parlament by měl být v UNESCU!“

A je tady 5x hromská pěst aneb Proti všem! Máme heslo na zítřejší etapu.

Neznámo kdy v pivovaru končíme, s příjemnou servírkou se loučíme. Jirka si ještě kupuje etikety a tady nutno bohužel konstatovat, že pěkně drahé (á 60,-Kč), což vrhlo na celou atmosféru jinak skvělého večera nepříjemný stín a kaňku. Možná se dala očekávat nějaká sleva stran servírky, ale nestalo se.

PS: Všichni měli v alkoholovém opojení tendenci se Petrovi zvěčnit do rukopisu deníku této etapy a tak nebylo přes všechny obrázky a klikyháky původní autorův text nejsnadnější rozluštit. Všem zúčastněným tímto autor „děkuje“.

Pokračování...