GIRO DI BIRRA 2013 neb Tam a zase zpátky

„Železná“ 2. etapa expedice aneb Za dobrotu, na žebrotu, pondělí 1. 7. 2013 (ujeto 152 km)

Máme slunné ráno (jak nezvyklé po dřívějších zkušenostech). Před námi celá 2. etapa a plánů víc, než dost. Hned po ránu si dává Petr s Jirkou nezbytné kafe v kuchyňce ubytovny (Petra krajně znechutil v rohu stojící kýbl s několika centimetrovou vrstvou přelitého logru…).

Jsme však hned z kraje příjemně naladěni a realizujeme již dříve nadhozený nápad navštívit Janákovo proslulé krematorium v Pardubicích, onu malebnou „perníkovou chaloupku“. Využíváme tedy příležitosti a tuto osobitou rondokubistickou stavbu (al. národní styl) si tak nenecháváme ujít.

Vyjíždíme z ubytovny po 8. hodině ráno a vyspaní do růžova jedeme přímo do krematoria. Jestliže Petrovi nesedl pohled na kýbl s logrem, Jirkovi zase vzala chuť znechuťující pseudostavba budovy ČSOB, kterou jsme minuli cestou. Aby toho nebylo málo, našeho řidiče ještě „koriguje“ mobil, poctivě hlídající rychlost auta. Rychleji jedoucí Jirka tak mobilu přes sedadlo do zadu hrozí, že jej vyhodí!

A jsme tady. V příjemném přírodním prostředí situované krematorium jsme ani nemuseli dlouho hledat. Zajímavě řešená stavba působila na vlastní oči poněkud jinak, než jsme ji znali z literatury a reprodukcí. Snad pouze Jirka toto místo v minulosti navštívil a mohl tak objektivně srovnat tehdejší dojmy z dob studií a nyní, po letech usilovně věnovaným dějinám umění. Atmosféra a pocity z místa a stavby se tak odehrávaly již v poněkud odlišné rovině. Nic ovšem nemění na faktu, že jsme dobře udělali a nenechali jsme si tuto „třešničku na dortu“ ujít. Nezbytná fotodokumentace celku i detailů probíhala s naprostou samozřejmostí.

Spokojeni jsme opět připraveni postoupit v naší cestě. Kultura střídá kulturu, památky zase nyní ustoupí pivovaru, resp. pivovarské prodejně, kde se mohl Jirka nabažit nových etiket. Tak se i stalo a s sebou si celou obálku s velkou sadou etiket za příjemných 15,-korun. Takové levné radosti skutečně potěší. Nastává čas vytáhnout „Kuču“ z kufru dovnitř auta. Nyní již bude opravdu za potřebí.

Burianovo intermezzo asi jako každé Giro Petrovi jednoduše musí ozvláštnit expedici. Tentokráte to byl antikvariát, naštěstí zavřený, kde se za výlohou zrakům kolemjdoucích slušivě vystavovalo první, tzv. „vánoční vydání“ Kiplingových Statečných kapitánů i s nepoškozeným přebalem (J.R.Vilímek, 1937). Solidární členové expedice ještě popouzeli, že se zde můžeme ještě vrátit a alespoň zjistit cenu. Té si byl ovšem Petr dobře vědom, řádově tisíce za to skutečně nestojí…S lehkou frustrací tak opouštíme místo a se zapuzenou hříšnou myšlenkou eventuální koupě se Petr raduje alespoň z Jirkových etiket.

Nabíráme směr Opatovice n. Labem, kde nás čeká původně gotický kostel Sv. Vavřince ze 13. století (po pozdější renesanční úpravě ještě následovala barokní úprava, zvláštností byly zachované chrliče v rozích věže).

Pokračujeme v cestě a Petr zase jí…jak nezvyklé. Směřuje se na Hradec Králové – Kotěro, Gočáre těšíme se na vás! Přijíždíme do centra a záhy si procházíme přilehlé ulice. Obdivujeme Horárovo muzeum (zajímavá je i sochařská výzdoba). Dopřáváme si ovšem důležitou snídani (zákusek a kafe) a s přáním šťastných půllitrů od místních pokračujeme procházkou městem.

Komunikujeme s místními: „My děláme nejen pivovary, ale i památky.“

Místní: „To my jsme dělali taky, ale dneska už to zůstalo jen u piva…“

Z Hradce máme příjemné dojmy, město je krásné, citlivě se zde snoubí moderna i secesní fasády, ona proslulá dvojice architektů Kotěry a Gočára je s městem evidentně silně provázána (msty i poměrně netypicky v secesním tvarosloví, např. i Kotěrovy hlavy na fasádách apod.). Navštěvujeme hotel Grand, někdejší společenský či divadelní sál. Celkovou atmosféru interiéru necitlivě rozbíjí „zátiší s automaty“. Dokonce vnímáme i jakousi určitou analogie s Ostravou.

Pivnice Pivovarská brána nás však přivádí na jiné myšlenky. Jak vidno, jména architektů nezahálí ani ve stylové pivní nabídce: Kotěra 12˚ světlý ležák a Gočár 11˚ tmavý ležák. Takovou ceduli s nabídkou daných piv prozatím jen míjíme procházkou městem a už se těšíme na jejich ochutnání. Atmosféra uliček i historického jádra města s krásně opravenými domy je opravdu malebná. Dokumentujeme např. Kostel Sv. Jana Nepomuckého či efektní cihlovou gotiku Kostela Sv. Ducha nebo Klicperovo divadlo s nedalekou sochou Olbrama Zoubka. Přesto se nelze zbavit poněkud tísnivého pocitu nedostatku času, jenž nás ne poprvé a naposledy tlačí a omezuje. Náměstí je rovněž originálně pojato, zejména v části, kde je do dlažby zbudován reliéfní model půdorysu barokního Hradce Králové. Andrea jen uznale dodává cosi o „švunku“… Na náměstí potkáváme otevřený antikvariát…jen dva prstíčky strčíme a hned zase půjdeme. Vešli jsme dovnitř nakonec všichni a dokonce se i policemi probrali, přesto a to je možná taky dobře, s prázdnou odešli. Při cestě centrem se rovněž setkáváme s dvojicí Šalounových soch, alegoriemi Vědy a přírody u schodiště do místní knihovny(?). Neopomeneme ani navštívit Janino oblíbené „Íčko“, kde se obohacujeme materiály (Jirka dokonce nakonec ofocuje celou brožuru).

„Není čas, tu modernu ošulime, pánové prominou…“

Příští Giro si dáme Hradec přes noc, s přespáním i pivními slavnostmi, se kterými jsme se letos prozřetelně o jeden den minuli. Takže za rok vezmeme Hradec přes modernu, ale určitě! Místní pivovar je krásně vypraven, vyloženě á la Žatec. Bistro zase nese milý název „U dvou přátel“, načež se Andy s Petrem nemohou ubránit filmové asociaci s Kentánem z Montargy…. Pivovarská restaurace je bohužel zavřená z důvodu dovolené, tak hledáme jinou „reštyku“, kde můžeme pány Gočára a Kotěru okusit. Nacházíme hospodu Pivovarská brána a výmluvné poháněcí motto kteréhosi člena: „Nebrzděme, piva čekají“ hovoří za vše. Handicapovaný Jirka nemůže opět pít, tak si krátí čas a jde navštívit místní „Íčko“, aby nám nechal vytisknout jednotlivé etapy expedice. Je to praktický krok, neboť s papírem v ruce konečně nemusíme hledat trasu a jednotlivé zastávky na mobilu v pdf, jako tomu bylo doposud. Ostatní si zatím v hospůdce dopřávají osobitého pivního menu a nasávají příjemnou atmosféru, kterou mj. umocňují i hezké pivní podtácky.

Dáváme si 4x po malých pivech:
  • Kotěra 12˚ světlý ležák
  • Gočár 11˚ tmavý ležák
  • Grošák 14˚
  • Labák 11˚ – patrně nejlepší pivo

Jestliže byla zdejší pivovarská hospoda zavřená, podobně jsme pochodili i s Práskačkou, naší další plánovanou zastávkou. Andy do pivovaru v Práskačce volala, ale bylo nám sděleno, že mají zavřeno. Přesto, pokud by otevřeno měli, nebylo by stejně navařeno pivo a tak bychom stejně neuspěli. Chtěli jsme ochutnat i Práskačku, ale ta bude v této hospodě (Pivovarská brána) až za týden, takže máme smůlu.

Směřujeme na Libčiny. Snažíme se vymotat z centra, Andy naviguje a Honza nás seznamuje s památkami v Libčanech. Před Libčiny nás ještě zbrzdil konvoj kamionů, což osádka auta komentovala jednomyslným „Buzuluci jedni!“. Máme v plánu navštívit románský kostel Nanebevzetí pany Marie z r. 1225, jenž prošel pozdější regotizací. V 17. stol. byla stavba zbarokizována (za zmínku stojí řezbářská výzdoba M. B. Brauna) a následně získal kostel novodobou dřevěnou zvonici.

Po příjezdu na místo ke své nelibosti zjišťujeme, že je celý areál hřbitova uzamčen a tak se nemáme ke kostelu jak dostat. To se nám ještě nestalo. Někdy v té chvíli Petr vyšlápnul své první „giro hovno“ a musí si jít ven z auta očistit obuv… Už je taky ocejchovaný, románské prokletí tak dostihlo i jeho. Honza akčně koketuje s přelezením zídky, což vnímáme jako ne příliš vhodný způsob, nicméně po chvilce váhání Jirka s nápadem souhlasí a Honzovi půjčuje foťák s jasným cílem – přelézt hřbitovní zídku a nafotit skrytou stranu kostela. „Ale jó, já tam přelezu a nafotím to. Třeba tam bude nějaký zajímavý detail, možná románské okénko…“

...a tak se i stalo, Honza mizí za zdí a po chvíli přeskakuje nazpět. Jirka zůstal po dobu akce venku, ostatní v autě. Co však všichni členové expedice podcenili, byl fakt všetečných sousedův těsné blízkosti kostela, jež bystře sledovali celé naše počínání. Jakmile jsme byli na místě s focením hotovi, nasedli jsme do auta a odjížděli pryč. Jirka si však záhy všímá protijedoucího auta, jehož řidič se po nás velmi nepříjemně a podezíravě díval. To nahlodalo nejprve Jirku – de facto „strůjce“ celého přestupku, což se v zápětí přeneslo také na ostatní v autě.

Po váhavé diskuzi, zda se vrátit a celou situaci s omluvou pokorně vysvětlit, nakonec zvítězilo svědomí, otočili jsme se a vraceli se nazpátek. Naše obava se potvrdila a trošku jsme znervózněli. Starší pán přijel skutečně kvůli nám – pěti neznámým osobám, které vnikly na uzamčený soukromý pozemek. Začala slovní výměna zejména mezi Jirkou a pánem – kostelníkem(?), do čehož jsme se více méně zapojovali všichni. Kostelník však začal oprávněně, byť zbytečně usilovně situaci řešit s tím, že zavolá faráři a nakonec i policii. Faráři nakonec skutečně volal, ten zalarmoval místní policii a to situaci začalo poprvé vážněji komplikovat…Jestliže byl kostelník poměrně neústupný, přesto ochoten vyslechnout si naše důvody, argumenty a vysvětlení, vzteklého faráře obměkčit a přimět k racionální diskuzi možné nebylo. Jednoduše nechtěl slyšet nic, nenechal si od nás situaci vůbec vysvětlit a to ani po té, co jsme ze svých řad zvolili poměrně jednohlasně „diplomatického mluvčího“, jenž by se pokusil nastalý problém urovnat. Byla jím Andy. Šlo jí to dobře, trpělivě snášela farářův nepřístupný afektovaný monolog, alespoň ze začátku. Po té jsme již s nervózním úsměvem jednoznačně pociťovali zvyšující se intenzitu hlasu naší diplomatky, načež její marné úsilí vyvrcholilo položením telefonu s tím, že je situace zbytečná a nemá smyslu debatovat tam, kde nechce být slyšet. Od této chvíle čekáme na příjezd policie.

Stále ovšem neskládáme zbraně a apelujeme na kostelníka, že zloději ani „tipovači“ nejsme, ale co by zapálení nadšenci projíždíme krajem, mapujeme zdejší památky a pořizujeme pro své badatelské a archivní účely vhodnou fotodokumentaci zejména kostelů a veškeré ostatní zajímavé architektury. Sypeme si popel na hlavu, že jsme své odhodlání přehnali a zašli příliš daleko. Naše snaha poukázat na nepřiměřenou reakci ze strany místních snad ani nechce bát chápána. Jako argument jsme si vyslechli několikeré vykradení zdejšího kostela, což sice uznáváme, ale přesto se odmítáme ztotožnit s přístupem zejména pana faráře. Odvoláváme se zprvu na památkářský průkaz Andy, na naše expediční trička, plánovanou trasu i deník. Vše je marné. Nejsilněji ovšem zabírá nezpochybnitelný fakt našeho dobrovolného návratu „na místo činu“ se snahou se omluvit a situaci vysvětlit, aby nedošlo k nechtěnému nedorozumění a že pokud bychom skutečně chtěli, dávno bychom už byli pryč.

Pan kostelník si začíná pod tíhou našich argumentů uvědomovat podstatu věci a cítíme, že už není tak neústupný. Volá paní starostce, která komunikuje s policií a sama poukazuje na naše polehčující okolnosti. Patrně si také uvědomila nepatřičnost nastalé situace a nyní již ona sama kontaktovala obecní policii. Ta si rovněž dala okolnosti dohromady a rozhodla se, že nebude zbytečně zasahovat a celou věc jakkoliv řešit. Policie tedy vyhodnotila situaci správně a nakonec za námi napřijede (jejich stanovisko jsme pochopitelně uvítali a ani se nedivili, že nechtějí dělat z komára velblouda. Proč taky kvůli ničemu absolvovat zbytečný výjezd). Pravdou je, že jsme se tak vyhnuli nepříjemné pokutě a zejména značnému zdržení v našem nabitém programu.

Kostelník nás tak nakonec pouští, přesto se jistí alespoň opsáním údajů z Petrovy občanky, který ji dal ochotně k dispozici. Rádi místo opouštíme a spokojeni, že všechno dopadlo nakonec bez problémů se pomalu dostáváme zpět do expedičního tempa a nálady. Nakonec máme o jeden pikantnější zážitek navíc, přestáváme této zkušenosti litovat a s úsměvem víme, že máme alespoň o čem povídat a později u piva nač vzpomínat. Skvělý byl ovšem dotaz kostelníka, který na Jirku spustil:

„To děláte často?“ Načež Jirka odpovídá: „Jo, už dvacet let.“

Směřujeme na Osice. Nyní je už nálada zase v normě a děláme si legraci z toho, že Petrovo první Giro hovno mělo vpravdě rebelskou příchuť. Víme jedno, že přes plot už nepolezeme a doufáme, že snad někoho v nejbližších dnech nenapadne vykrást Libčanský kostel… Během cesty opět Jana zahlídla třešně podél silnice:

Jana: „Jé, třešně, třešně, třešně!“

Jirka: „No já už radši nic nekradu…“

Vjíždíme do Osic. Zajímá nás zde původně gotický kostel Nanebevzetí Pany Marie, jenž byl později silně zbarokizován (gotický zůstal pouze presbytář). Andy je ale všímavá: „Bacha, kostel spadá pod stejného faráře!“ Ale aby toho nebylo málo, má fištróna i na smírčí kříž! Záhy totiž objevuje náš druhý „smírčák“. Z Osic plynule přijíždíme do Starých Ždánic, kde vystupujeme, abychom si prohlédli kostel Sv. Václava ze 14. století. Jedná se o gotickou stavbu s pozdně gotickým presbytářem, klenbou a portálem. Zajímavostí je rovněž jeho zděná helmice. Zdokumentovaný kostel opouštíme a míříme do Lázní Bohdaneč. Zde pro změnu obdivujeme renesanční radnici s rokokovou úpravou, barokní kostel a kapli Sv. Jiří. Shlédli jsme rovněž kubistický lázeňský pavilon od J. Gočára, který na nás v reálu působil poněkud skromněji, než bychom čekali. Venkovní fasáda kubistický charakter přiznávala. Uvnitř ovšem byla situace poněkud problematičtější. Až na okna se zábradlím a kovovými vraty byl kubistický charakter interiéru prakticky zcela potlačen. Na stěnách byly mj. odkryty také sondy s původní výmalbou, které kubistický ráz ještě více podtrhovaly. Obesně však celkový dojem z lázeňského domu de facto vystihuje Jirkova věta: „I Gočár se dá zkazit.“

Nyní již máme namířeno do Živanic, kde v rámci úspory času pouze fotíme z okna – jedná se o „první odfláknutou památku“ (neogotický kostel se zachovanou původní gotickou dispozicí). „Klasika: Petr jí a škrtáme body na trase.“ Pokračujeme přímo na Přelouč, kde už Andy s Honzou dříve byli. Město nás překvapilo krásně spravenými fasádami barokních domů i s podloubími. Nelze minout ani zajímavé řešenou technickou památku – moderní most. V Heřmanově Městci, naší další zastávce na trase, si nechceme nechat ujít židovský hřbitov a synagogu. Nachází se zde také renesanční hřbitovní kostel Zvěstování Pany Marie s barokní zvonicí (2. pol. 16. stol.). Krásný a velký zachovaný hřbitov čítá na 1077 náhrobníků. Jirka nenapravitelně fotí za jízdy přes sklo: „Cvak, hotovo, jedem.“ U částečně dřevěného kostela už ale stavíme. Provádí nás místní průvodce, upovídaný Pavel, jenž nám ihned nabídnul tykání.

Pokračujeme v cestě směrem na Kostelec u Heřmanova Městce. Ale už se škrtá v trase, čas běží a památek je mnoho. Nakonec jsme nuceni vyloučit z trasy Žlebské Chvaletice, neboť zdejší pivovar nemá, stejně jako Práskačka, otevřeno.

Místo Žlebských Chvaletic však stavíme v Třemošnici, kde nás zajímá údajně nedokončený barokní zámek, přestavěný z původní renesanční tvrze. Cestou vidíme zříceninu hradu Lichnice (fotíme z auta). Naším cílem je nejprve Berlova vápenka (hned vedle stojí zemědělské muzeum). Vysedáme a dokumentujeme okolí. Posléze se vydáváme hledat onen barokní zámek, jsme nuceni se zeptat na cestu mladého páru. Slečna říká, že zde nic podobného nestojí, na rozdíl od přítele, který tvrdí pravý pak. Kloníme se k mladíkovi. Kdo bude mít pravdu? Záhy Jirka vidí zámek: No jó, hlavně, že baba měla jasno.“ Opravený zámek fotíme z auta. Cestou na Hlinsko ještě navštěvujeme krásnou kapli v Běstvině, kde nám kazí dojem místní paní, která na nás hned ve dveřích spustila, zda jdeme přispět na opravu kostela. Jirkovi i ostatním celkem na chvíli hnula žlučí, ale brzy jsme na to zapomněli. Z Běstviny se přesouváme rovnou na Seč, naši poslední štací před Hlinskem. Pouze z auta fotíme Sečský kostel Sv. Vavřince (hodnotíme zejména pěkný renesanční portál), stejně jako renesanční zámek a šupito do Hlinska. Snad na nás na recepci v ubytovně počkají, jinak bychom se krajně neradi museli vracet do kempu v Seči.

Naštěstí jsme vše stihli včas, turistickou ubytovnu v Hlinsku jsme našli i přesto, že byla na Seznamu špatně značena(!). Honza lakonicky komentuje: „Seznam, najdu, i když neznám!“ Ubytovali jsme se a bez zdlouhavého prodlévání chvátáme do pivovaru.

Máme hlad i žízeň, po dlouhém a vyčerpávajícím dnu si zasloužíme pořádné bene! Těšíme se na pořádnou večeři.

Petr si dal topinku s hermelínem, Honza s Jirkou Johančino tajemství, Jana lososa se zeleninou a Andy tvarůžky v bramboráku. Vydatná večeře jako základ dělaná pro ještě vydatnější degustaci:

  • Jirka: Rychtář 15˚
  • Ostatní: Rychtář 11˚

Nesmí chybět náš tradiční rituálek, při kterém Jana rozlívá „kypanec“ na stůl. Co je ovšem poněkud zvláštní? Mladá servírka, která vyloženě tápe a to hned od začátku našich objednávek. Slečna se evidentně zaučuje, nakonec to skutečně vypadá, že je první den ve službě! Tolerujeme nedostatky a snažíme se mít nadhled. Ve druhém pivním kole si všichni shodně dáváme malého Rampušáka 11˚. Andrea a Petr piji od nejslabších piv po nejvyšší voltáž. Jirka glosuje: „Andrea se propije k pálence.“

Po druhém kole platíme a jdeme na procházku městem. Míjíme hřbitovní kostel průměrných kvalit (Jirka), ovšem dostáváme se do místa, které nás ohromuje a nechceme věřit, kde jsme se to vlastně ocitli. Oblast se nazývá „Betlém“ a okamžitě chápeme, odkud vítr vane. Jedná se o historickou dřevěnkovou zástavku v podstatě uprostřed centra – mezi urbanistickou zástavbou. Atmosféra místa je kouzelná, procházíme si okolí dřevěnic a užíváme si netradiční prožitek. V místní roubené „krčmě“ si ještě stačíme dát před zavíračkou na zahrádce jedno rychlé pivo, abychom se mohli pomalu vracet do pivovaru…za naší mladou slečnu v zácviku.

Jsme zpět a kdo ví, co se asi servírce honí hlavou, nejspíše by už asi měla ráda po šichtě. Objednáváme si. Slečna opět nezklamala, místo malých piv nám donáší velké – Rychtáře 15˚. Spontánně zvoláváme, že s takovou nedojdeme domů, slečna rázem odvětila, že nás domů dovede…raději to nekomentujeme. Honí nás mlsná a stále máme na něco chuť, objednáváme si další jídlo (Petr: tvarůžky se zeleninou – výborné, Jirka: nakládaný hermelín a Jana: bramboráčky). Andrea si dává malé řezané, které po ochutnávce chutná všem jako Rychtář 15˚. Všichni se shodujeme, že právě Rychtář 15˚. U nás vede a jede – objednáváme si totéž opět a znova…po vydatném pivobraní platíme. Venku je tma…nezbývá, než jít pěšky na ubytovnu a některým je docela zima...dojdeme? Kdy? Jak?...

Pokračování...