GIRO DI BIRRA 2012 aneb Putování za pivem

4. „Nepomucká“ etapa expedice sobota 7. 7. 2012 (ujeto 250 280 km)

Po probuzení v Žatecké ubytovně Petr vykládá ještě v posteli svůj sen (v něm popral s Jirkou, neboť mu Jirka vyhodil věci do klece v nějaké ZOO. Andy se v tom snu naštvala a vystoupila, Petr musel s ní). Petrovi se zajímavým způsobem ve spánku pročistil mozek. Důležité je dodat, že Petr chrápal, Jirka ne. Všímáme si Honzova cyklistického pálení.

Honza promlouvá k Jirkovi: ,,Jirko, když už plánuješ trasu, tak OK, ale stačí se jen vyhýbat památkám.“

Vyšli jsme na snídani. Po dvaceti minutách odmítavého obcházení žateckých cukráren nakonec stejně vcházíme do jedné z nich. Dáváme si celkem slušnou snídani a plánujeme trasu. Co jsme ovšem netušili byla zrádná, patrně prošlá šlehačka, kterou měli Jirka, Andy a zejména Jana na snídani ke kávě. V kavárně srovnáváme vzájemné dluhy, zbývá už jen šťávička pro Mondíka (rozděleno mezi členy expedice).

Do pivovarského muzea nakonec nejdeme, šetříme čas na památky. Petr při cestě k autu před hotelem ještě vrací klíč a můžeme vyrazit. První zastávkou je pumpa, kde bereme benzín (29,23 l/á 34:20,-). Každý platil 200,-Kč.

První památková zastávka je Vroutek, kde se setkáváme s velmi hezkou ukázkou románského slohu. Na toto téma se pře Jirka s Andy, která si stojí za Doksanskou skupinou, Jirka neupouští od Vinecké.

Honza přichází se svou: „Tak jaká je to skupina, Doksanská nebo Linecká?“

Každopádně vzniká mnoho vděčných fotek detailů.

Kromě Jirky snad ani nikdo nezaregistroval, že na cestě vyhodil z auta místního opilce Taxík! Upozornila nás na to Jana svým lehce vyděšeným zvoláním. Společensky unavený panáček si ustlal na asfaltové cestě přímo pod koly Jirkova auta. Jirka tedy raději sjel na cestu, než by jej objížděl. Vše dobře dopadlo, ještě se vyfotil morový sloup na náměstí a jedeme dál.

Míjíme díru v díře, projíždíme Drahonickou něžnicí. Zastavujeme až v Řepanech, zde si fotíme místní kříž, nejde ovšem o pravý smírčí kříž, ale o upomínku na úmrtí. Svou formou se však tento kříž od smírčího prakticky neliší. Místní pán nás ještě dodatečně upozornil na legendu a okolnosti vzniku kříže, což jsme s povděkem uvítali (kříž upomíná na úmrtí sedláka, který zemřel pod kopyty splašených koní). Navíc nás upozornil na jiný, tentokráte pravý smírčí kříž v Ležkách.

Začalo pršet a Andy a Jana si dávají od Petra mátu. Petr nakonec taky, přece nebude trhat partu a protáhnout dutiny i dech nikdy neškodí. Ale o kousek dál, před naší další zastávkou, se Janě udělalo zle – ještě, že jsme zastavili. Evidentně si vybrala svou daň ona ranní šlehačka v kávě, kterou měli také Andy a Jirka. Ale s konstatováním, že si máta umí vyhledat to špatné a problém rázně vyřešit pokračujeme dále na Chyše.

Jsme na místě, zastavili jsme u kostela, který se zdál z dálky vcelku neporušen, avšak při bližším pohledu se z něj stává v našich očích prakticky ruina v havarijním stavu, s oloupanou fasádou a padající omítkou. Zejména trpělo čelní průčelí. Vzhledem k počínajícímu dešti by si Petr i rád oblékl bundu, kterou však nemůže najít. Snad nezůstala v Žatci na ubytovně… nakonec ji našel v kufru auta zapadlou pod hromadou jiných věcí.

Je čas dát si něco na zub a taky pokoštovat dobrého piva, kterým se Chyše mohou právem pyšnit. Andrea vřele doporučuje místní dršťkovou polévku, o které básnila už při výjezdu z Ostravy. Andy a Honza tedy mají jasno a polévku si opravdu dali. Jirka si dává polévkový vývar, Jana česnečku a Petr nic. 

Za to pivem nepohrdnul nikdo. Per měl „Antona“ speciál, světlou 13°, která se ukázala jako nejlepší a Jirka ji proto koupil také do petky, jak pro sebe, tak pro Radku na uvítanou do Nepomuku. Honza si dal polotmavou 12° Jantar a Andy světlou 11° Prokopa.

Do této chvíle dlužil Jirkovi každý 221,- za benzín a pivo pro Radku, ale ještě v Chyších jsou resty srovnány.

To by nebyl Jirka, aby se nezeptal v pivovaru na etikety. Bruneta jej odměřeně odmítá a nevrle neguje Jirkovo přání, zatímco blondýna se ochotně podívá a etikety dohledá. Dočká se Jirka? Ano, získal hned dvě a v různých odstínech! Názorně jsme viděli, jakou roli může sehrát nálada a přístup ze strany personálu.

Ve dveřích jsme se ještě na odchodu setkali se slavným žokejem Váňou, který prohlásil: ,,Já jsem tady doma", a Jirku pustil, neboť se nejprve vychází.

Vyjíždíme o vesnici dál a Andy pronáší: „Támhle se to trhá, ale před náma to visí.“ Jana doplňuje: ,,Jsem zvědavá, jestli přijdu domů a budu mít trojky prsa.“ V tu chvíli se na zadních sedadlech začínají řešit normoprsa /europrsa.

Andrea: „Jano, pilas málo černého.“

Vyrážíme po stopách smírčího kříže na Ležky – bonusový „smírčák“ na cestě do Stebna, ale popis příběhu a vlastní legenda k němu chybí. Ve Stebnu nás uvítal oboustranný antropomorfní smírčí kříž nad rybníkem, hezky situovaný, který se jako veliká dominanta rýsoval na horizontu. Fotíme, kocháme se.

Jirka velí: „Odjééézd, nevykecáváme se, je málo času.“

Andy: ,,Jana jí maliny.“

Jirka: „Jéééžišmarjáááá.“

Na smírčí kříž se přijeli v autě podívat také Němci („Du, du, du!“). Jirka si neodpouští a fotí z auta ještě pseudo boží muka.

Jedeme a stavíme v Petrohradu, kde další památkou, jež neušla naší pozornosti, je renesanční zámek (patrně šlo o původně gotický hrad, jež byl renesančně přestavěn).

V Jesenici je značena velká objížďka…ale taky dva smírčí kříže, které už Jirka a Andy mají zdokumentovány z dřívějška, Jana však ne a proto jediná při zastávce fotí. Zřejmě budeme muset jet přes Pšovlky a Kožlany. Ale v expedičním tempu se příliš na zákazy a objížďky nehledí a tak si jedeme po svém – náš „šolich“ – zkratku přes koleje maskujeme zastávkou na benzínce (naštěstí měli dělníci na kolejích polední pauzu a risk se vyplatil). Poštěstilo se nám a zdlouhavou objížďku jsme nemuseli díky naší zkratce vůbec absolvovat – to se počítá.

Stále nám prší a my pomalu začínáme myslet na počasí v Nepomuku – pivním zlatým hřebem naší expedice. Dostáváme se do Hubenova, kde nás ovšem zákaz vstupu na soukromý pozemek nemůže odradit, fotíme i tak slušně dochovaný cisterciácký hospodářský dvůr. Před odjezdem ještě nešel dovřít kufr Mondíka (Petrova bunda se našla!) a dvě cácorky v povzdálí radí, že to máme rozbitý.

Na cestě do Spáleného poříčí projíždíme Lublinem, líbí se nám zdejší kraj, pěkná poloha kolem řeky Berounky (i s vodáky). V kopci patrně vidíme i hrad Libštejn. Jedeme na Radnici, v autě posádka spokojeně poklimbává. Musíme však v nejbližším obchodě doplnit zásoby, neboť Petr má velký hlad a jeho pověstný lovečák došel už předchozí etapu (také za přispění ostatních členů expedice, že).

Radnici, kde na rozlehlém náměstí dominuje kostel sv. Václava, sháníme jídlo a máme štěstí. Nakoupili jsme si salám, sýry a čerstvé, ještě horké housky – vynikající! Jídlo všechny příjemně naladilo. Tuto pauzu jsme opravdu vítali. Přestalo nám taky pršet, ale občasné přeháňky se nám asi vyhýbat nebudou.

Jedeme na Spálené poříčí…a Jirka sejmul běláska čelním sklem. V autě je slyšet jistá nevole.

Jana: „Tady nikdo nemá poradní hlas!“

Andy: „Myslíš, že nás tady někdo poslouchá?“

Na osádku padá únava, už se neví, kdo to celé začal, ale vyvolal zívací davovou psychózu – zívali jeden za druhým všichni, nikdo nebyl ušetřen.

Dorážíme do Spáleného poříčí, kde se zastavujeme u renesančního zámku, kostela a děkanství. Vše je pochopitelně žádoucím způsobem zdokumentováno.

Jedeme ještě do Žďáru, kde na nás čekal pěkný kostel z poloviny 14. století. Ten skýtal např. armování a nástěnné malby, které jsme nemohli vidět, neboť byl kostel uzamčen i s mřížemi.

Směřujeme na Srby, které nestály za zastávku. Jirka ovšem přesto staví a volá Radce Holé – už se to blíží.

Dojeli jsme k Radce do Nepomuku, přivítali se, ubytovali, připravili nocleh a po lehkém odpočinku vyrazili na vlastní pivní slavnosti – letos jubilejní 20. Nepomucké pivní slavnosti. Radka se v jejich průběhu objevila na náměstí jen sporadicky, ale zúčastnila se naší degustace také, což se počítá.

Letos nás bylo na degustaci pět, Jana se s Radkou při ochutnávkách prostřídávaly. Petr vše pečlivě zapisoval (Pivovar, značka, město a počet bodů od 1 do 10 u každého piva za každého člena). Také Jirkův doporučený systém zápisu jednotlivých degustací do tabulky se velice osvědčil – byla tak zachována zejména čitelná forma zápisu. Pilo se vždy po malých pivech, to jsme dodrželi jako hlavní podmínku i letos.

Počasí k nám bylo přívětivé, nebylo ani vedro, sluníčko příliš nepálilo, ale nebyla ani zima, ani déšť. Také díky tomuto faktu jsme vydrželi střízlivější a daleko více mobilnější než na loňských pivních slavnostech. Vlastní průběh slavností zaznamenaly fotografie a také Janino unikátní video, které spolu s ostatními sekvencemi z různých dní a fází jednotlivých etap daly za vznik originálnímu videu z naší expedice – Díky!

Samotná tabulka a celkové vyhodnocení našich degustací je zachováno v rukopisu (následně skenován). Dodejme, že se ochutnalo celkem 44 malých piv a naším vítězem letošních pivních slavností se stal pivovar Buštěhrad, pivo Taschenberg 19°. Na druhém místě skončila Třeboň, dále Šumava (Strakonice), čtvrtým byl Žatec a páté místo obsadil Černohorské Kvasar.

Ještě před půlnocí jsme dorazili za Radkou. Při zpáteční cestě jsme ještě „ztratili“ Jirku, který se odmlčel v temném rohu se svou kokoskou a my jej šli hledat. Našli jsme jej spokojeně mlsajícího s vysvětlením, že nás jen zkoušel, jestli ho budeme postrádat a hledat. No comment.

 

Pokračování...