GIRO DI BIRRA 2012 aneb Putování za pivem

3. „Karlštejnská“ etapa expedice pátek 6. 7. 2012 (ujeto 282 km)

Vyjíždíme z litoměřické ubytovny. Andy říká, že jsme v dešti minuli nejsevernější dvoulodí u nás. Fekálně-flagulentní humor vládne autem (kdybychom jen tušili). Jedeme do města na snídani. Nálada dobrá, Jirka se suverénně chopil volantu, ale i tak potřebuje včerejší večer vychodit. Cestou na náměstí divný týpek vzbudil v Jirkovi podezření a to až do té míry, že šli pro jistotu s Honzou zpátky zkontrolovat auto. Na krásném opraveném náměstí fotíme kouzelná zákoutí, zajímavé fasády domů i malebná sgrafita. My hledáme možnost, kde se nasnídat, je ovšem svátek a skoro vše je zavřeno. Navštívili jsme Kantýnu u Anděla. Všímavá slečna dostala objednávku pro pět lačných. Od masového pirožku s pressem po horkou čokoládu a domácí koláč.

Andy: „Teda ale gastronomicky ty Litoměřice stojí za hovno.“

Pirožek evidentně příliš nepřesvědčil. Je ovšem faktem, že jsme měli také plno přání a mnoho změn v naší objednávce.

Vyjíždíme z Litoměřic. Přejíždíme Terezínem s pozdně barokním pevnostním komplexem, je pod mrakem, ale sluníčko chce ven. Směr na Prahu je zavřený a tak musíme udělat objížďku po okrskách. Jirka šlápnul na plyn, fičíme směrem na Doksany. Naháníme čas, musíme to stihnout. Budeme muset zvolit nejrychlejší trasu ke Karlštejnu. Nervozita stoupá a Petr spí. Napětí roste, Petr jí. Evidentně je nad věcí a stres si nepřipouští – ono to nějak dopadne. Jirka škytá,

Honza: „Dobrý, Péťo?“

Jirka: „To jsem byl já.“ Smích…

Andy: „To je dobré, z vlastní jízdy se mu dělá blbě.“

Jedeme relly Karlštejn. Pomalá auta nás brzdí.

Jirka: „Jo, Angličan… Ten jede jako lord,“ (byla to lady gentleman).

Na Karlštejn jsme ale museli běžet. Andy vyrazila jako první neboť vše domlouvala a měla zajištěn lístek na konkrétní hodinu. Jirka a Honza vyrazili za ní, dohonili jí a svižnou chůzí došli (vyběhli) až nahoru. Petr a Jana, dva slabé kusy, se trápili o poznání více – Janu zradila noha a Petra obuv (s cuklemi holt Karlštejn nevyběhnete). Nakonec jsme se všichni na hradě shledali uřícení, zpocení, vyčerpaní, ale spokojení a se vstupenkou.

Bylo nádherné počasí, slunce zářilo, byli jsme připraveni na největší kulturní zážitek expedice. Chuť po hektickém začátku dne jsme si spravili v interiéru hradu, při prohlídce kaple svaté Kateřiny a unikátní místnosti kaple svatého kříže. Fotit se pochopitelně nesmělo. Průvodkyně Tereza zasvěceným komentářem uvádí návštěvníky do historie karlštejnských expozic a komnat. Dovídáme se zajímavá fakta a skutečnosti o sedm metrů silné severní zdi hradu (ochrana před dobytím), po „tajemství“ tzv. obsednice a známého rčení dále od hradu dále, aby vás nestihlo neštěstí nenadálé. V závěru prohlídku pořizujeme ještě pár snímků budovy hradu zvenčí a spokojení scházíme přes davy lidí k expedičnímu vozu.

Nyní jedeme do pivovaru MMX. Ten nás zaujal hned z kraje svou zajímavou moderní architekturou, která Jirkovi velmi imponovala, oceňoval čistý exteriér, ale ani vnitřní prostory nebyly vůbec řešeny zle (zajímavé například byly různé detaily – piktogramy na dveřích WC a podobně). V tomto ohledu vzniká názorová pře mezi Andy a Jirkou týkající se (ne)nucení názorů na kvalitu dané budovy a jejího designového řešení. Dáváme si piva, 2x malá 12° (Andrea a Petr, dobrá chuť, chlazená), 1x malá 10° (Honza) a Jana zkouší banánové pivo (super sladká limonáda), Jirka – řidič jako obvykle „suší“ u Kofoly.

Jirka: „I ty servírky se tu hodí.“

Andrea: „Ty jsou taky pravé – jako od Mattela.“

Je pravdou, že se svým pojetím k účelu pivovaru nehodí, ale architektonicky působí budovy zajímavě a čistě (Jirka i Petr) a hnusně a nešťastně (Andrea). Nelze ovšem pochybovat o tom, že je budova promyšlená od detailů po celek. Následně jedeme do Mšeckých Žehrovic, velkého a vyznaného kultiště u nás.

Petr: „Já bych si dokázal představit nějaký energy drink.“

Jirka: „To já bych si dal nějaký kortikoid.“

Směřujeme na Beroun - zpět přes Karlštejn, v Berouně hledáme místní pivovar. Berounský pivovar je schovaný v nehezkém okolí, je velice nenápadně ukryt mezi továrními budovami. Samotná budova pivovaru je však krásná, obdivujeme líbivou fasádu i atraktivní interiér. Naše srdce těší i velmi slušný výběr piv. Samozřejmě degustujeme.

Jako nejlepší pivo jsme zvolili 11° medovou a polotmavá 14° (obě bereme v petce do kempu). Petr si dává k jídlu tradiční hermelín, Andy utopence, Jirka buřty a Jana brambory se slaninou, aby bylo vidět, že i jíme.

Jana chce patnáct minut na berounském náměstí, málem o to přišla – Jirka se moc netvářil, příliš času už na pravěké památky nezbývá.

Na náměstí nás nemile překvapuje pofiderní homelessovská partička pokřikující nesmyslné nadávky po okolí (Čechy Čechům, Hitler Jugend,…), patrně i vůči skupině lidí připomínající svátek Mistra Jana Husa. Jirka chce volat městskou policii, nakonec od toho upouští. Strážníci nakonec přijeli sami ve dvou vozech a nepříjemnou skupinku důkladně zpovídali a lustrovali. Co nemohlo ujít naší pozornosti byla super kýčová výloha, u které se snad musel zastavit každý (minimálně ten, kdo se snažil okno výlohy rozbít).

Andy: „Ty vole, v Berouně to žije – jsou tu Husiti, sochy, teplouši i Vietnamci s konceptuální výlohou.“

Jedeme na Mšecké Žehrovice, významné keltské kultiště (Laténské období) se slavným nálezem opukové hlavy, vystavené na jeden den v roce 2011 pro veřejnost. Jsme tady, ale k naší nelibosti jsme již z dálky rozeznali, že je onen proslulý keltský prostor ohrazen. Ptáme se místních obyvatel na bližší vysvětlení a bylo nám řečeno, že je pozemek oplocen soukromou osobou a není možné se do areálu dostat. Téměř nikde nebyla skoro žádná informace.

První pravěká památka selhala. Jedeme do Libušína.

Andy: „Tak zase uvidíme duhu v Libušině.“

Honza: „Anděline, důl, to je díra v zemi.“

Jirka už byl v tomto kraji dříve a historie se opakuje. Hledáme stejně blbě jako Jirka tenkrát a čas nás tlačí.

Jirka: „Jojo, tady zkysnem ještě hodinu.“

Andy: „A nebo na to serem…?“

Opět budeme v plánu škrtat. Středověké město Slaný asi odložíme na další den. V okolí má být smírčí kříž: „Bez smírčího kříže nejdem spát.“

Jirka: „Libušín stojí za hovno, škrtáme?“

Jana: „Myslíte, že někam dojedem?“

Ostatní: „Neeeee.“

Plány a místa na trase se mění stejně rychle jako počasí. Chvilku prší, místy zase ne. Optimismus střídá skepsi. Dneska se nedaří. Naděje ještě je, holky zmerčily ulici Svatojiřskou, která by nás mohla dovést ve kostelu svatého Jiří.

Petr: „Že by holky zabodovaly?“

Jirka: „To si nemyslím.“

Bloudíme, přijeli jsme k ceduli Kladno, to snad není pravda…

Jirka rezignovaně zvolává: „Kde jsmeeee? To je městečko Twin peaks!“

Jako bychom se ocitli v libušínském trojúhelníku. Vracíme se na místo, kde jsme už jednou byli. Polní cesta lesem je rozmáčená, všude bahno, Jirka autem nechce dále jet. Honza se rozhodl a jde to zkusit na vlastní pěst. Jelikož má Honza Andyin mobil u sebe, volá Petrovi, že to našel! Petr s Andy a Janou jdou za Honzou pěšky ke kostelu.

Stále prší, z dáli duní bouřka, ale nic nám nebere nadšení a radost z nakonec přeci jen nalezené památky. Místo je to kouzelné, obehnané lesy, genius loci v pravém slova smyslu. Všechno fotíme, Petr volá Jirkovi, že jsme zvítězili, vše nafotili a brzy se vrátíme. V rohu hřbitovní zdi jsme našli i kýžený smírčí kříž. Andy se dočkala. Kostelík nás taky potěšil. Vracíme se zablácenou cestou zpět (nohy máme černé od uhelného bahna).

Jedeme přes Smečno do Žatce, už se moc těšíme na pivovar. V Drahomyšli ještě chceme fotit menhir, ovšem není čas a musíme spěchat. Jirka doporučuje nevnímat památky na cestě kolem.

Andy: „Ty vole, to je kostel.“

Jirka: „Zavři oči.“

Andy: „No nemůžu, hledám pivovar.“

Na kemp nakonec kašleme, neboť stále prší a nebudeme stanování riskovat. Hledáme ubytování na mobilu přes internet. Navštěvujeme pivovar Antoš, Petr s Jirkou vzali 1,5 litru ležáku Antoše, holky fotily krásný kostel (pozdně gotický kostel na starším základě). V autě hledáme ještě jinou možnost levnějšího ubytování. Na Kruhovém náměstí jsou hned dvě, až na místě zvážíme, pro které se rozhodneme.

Míjíme Klobouky a opouštíme Drahomyšl s menhirem, máme zpoždění. Jedeme přímo do Žatce, a před vlastní návštěvou pivovaru chceme ještě projít město, středověké měšťanské domy a hradby.

Andy: „Hlavně, že jdeme po pravěku, všecko jsme poškrtali!“

Jirka: „Pravěk nemůže být po středověku.“

Petr: „Ale hlavně že máme Smírčák.“

Andy: „No aspoň jeden šutr, herdek.“

Andy dále informuje, že v žateckém muzeu je menhir přemístěný z března. Že by přeci jenom kousek pravěku? Cestou autem potkáváme cyklisty, muže bez čísel a ženy s čísly, Andy tvrdí, že šlo o závod, Jirka – bývalý cyklista – to rázně odmítá. Andy s Honzou provokují Jirku, že to je skutečně závod (tato úsměvná provokace připomíná minulý večer na etudu se salámem).

Jirka: „Dneska byla divná etapa.“

Jana: „Začalo to během, skončilo to hledáním.“

Jirka: „No bylo to celé posrané.“

Na místě je cyklická hláška loňského Gira: „Byla to série špatných rozhodnutí.“

Jsme v Žatci. Míjíme rockový klub Prdel. Jirka je tvrďák…

Andy: „Jo, pro Jirku bude už jen rockový klub Prdel.“

V Žatci procházíme městem a míjíme trojiční sloup, na kterém je také svatý Florian. Dochází k lehké hádce mezi Andy a Jirkou. Jirka ji doporučuje, ať si to jde přečíst (lehce zvýšil hlas).

Jirka Petrovi: „Vidíš, jak je dobré, jezdit na expedice sám?“

Honza: „Vidíš, Andělíne, příště nepojedeš.“

Andy: „Já jsem zakladatel.“

Honza: „Už máš odslouženo.“

Procházíme prázdné žatecké náměstí a fotíme památky. Obdivujeme, s jakou vervou a nadšením propagují Žatečtí zdejší pivní tradici a kulturu. Mají zde dokonce i pivovarský orloj, moderní věž, a muzeum s největší pivovarskou expozicí na světě.

V žateckém pivovaru se cítíme jako ryby ve vodě. Atmosféra je skvělá. Od úchvatných interiérů až po jídlo a pití. Dáváme si večeři a Jirka volá Radce ohledně zítřka. Jana se již tradičně odmlčela, šla volat s Milanem. V mezidobí kdy Jirka volal Radce nás u stolu navštívil místní znalý štamgast, neboť si všiml naší „girouniformy“ a vyptával se, co jsme zač. Osvětlili jsme mu náš účel a cíl expedice, on nám oplátkou poskytl informace o tom, že sedíme v imitaci pivovarské sušárny (podlaha, osvětlení, trámoví a okna jsou zde nová). Po čase jsme změnili lokál, navštěvujeme El Toro (úděsný design v podobě obkladové imitace pomalovaného kamene a plastová okna). Dáváme si malou 11°.

Po návratu z pivovaru na ubytovnu Jirka pronáší: „Mám kudlu – očekávám salám.“

Nesmí chybět naše tradiční dopitná. Dáváme si zakoupený medový vyčítal v petce, k tomu salám (Saturn s pepřem), slané a wasabi. Máme se skvěle. Zítra nás čeká poslední etapa.

 

Pokračování...